Délka textu: Článek přečtete zhruba za 6 minut.
„V jednadvacátém století je prakticky nemyslitelné, aby civilizovaná společnost uctívala a chránila Velký bariérový útes jako jakýsi zvrácený odkaz budoucím generacím,“ prohlašuje společně se svými kolegy aktivista Vasilij Poťapin. „Domníváme se, že žádný postižený člověk by neměl trpět pod imaginárním pojmem normálnosti. Velký bariérový útes je modla uctívající nepostiženého člověka, a proto jsme zasáhli.“ Za pomoci úsilí aktivistů a tisíců tun betonu tak vznikl světově největší bezbariérový útes.
„Všude samé hroty, odporné korály a nesjízdný povrch,“ popisují aktivisté členitý terén, který se rozprostíral ještě donedávna pod mořskou hladinou nedaleko pobřeží Queenslandu. Díky odhodlání sedmi desítek aktivistů je však dnes všechno úplně jinak. „Velký bezbariérový útes je důkazem, že pokud chce člověk pro společnost něco udělat, stačí jen dosáhnout svého cíle,“ míní Poťapin. Společně s dalšími kolegy se mu v rekordně krátkém čase podařilo proměnit korálový útes ve snadno dosažitelné místo plné nájezdových ramp, zábradlí a tabulek s popisky v Braillově písmu. Útes sice momentálně v mnoha směrech připomíná betonové sídliště bez života, ale aktivisté jsou podle všeho spokojeni. „Život se sem vrátí v podobě společenských akcí a festivalů,” míní Poťapin.
Bohužel, ne vždy se budovatelé Velkého bezbariérového útesu setkali s pochopením. Z naprosto nepochopitelného důvodu například docházelo k naschválům ze strany dalších aktivistických skupin, které se naopak pokoušeli aktivity stavitelů ukončit. „Když si uvědomíte, že se naše úsilí opakovaně pokoušeli sabotovat členové aktivistické skupiny Děti z Gréty, kteří na osedlaných karetách pravidelně dělaly nájezdy s cílem zastrašit a odehnat nás, jsem na nás opravdu pyšný. Nevzdali jsme se a dokonali naše dílo,“ oznamuje novinářům nadšený Poťapin.
Velký bariérový útes byl už v roce 1981 prohlášen jako součást dědictví UNESCO, což je v dnešní době moderního aktivismu proti komukoliv a čemukoliv naprosto nepřístupné. „Rozhodně nestrpíme, aby se tu rozmáhal odporný tradicionalismus, který trvá třeba i čtyřicet let,“ míní aktivisté, kteří se podíleli na stavebních úpravách útesu. Moře je prý podle aktivistů plné slz vozíčkářů, či jinak hendikepovaných osob, které nedostali rovná práva. Sůl byla naštěstí alespoň částečně neutralizována rozpuštěním několika set tisíc kubíků kostkového cukru, což sice vyhnalo původní faunu, na stránku druhou je Korálové moře u Austrálie patrně jediné místo na jižní polokouli, kde je možné chovat jihočeského kapra.
„Samozřejmě bylo naším cílem pošlapat tuto starou modlu, kdy lidé v zásadě uctívali něco, co se chlubilo tím, že není bezbariérové. Měli jsme v plánu strhnout i nějaké sochy. Ty jsme po dnech marného pátrání nakonec také našli, ačkoliv nám stále vrtá hlavou, kdo by pod mořskou hladinou stavěl celé město a nechal ho neobydlené. Chceme teď celý podmořský areál otevřít pro vozíčkáře a jinak postižené lidi, abychom dokázali, že i tak znesvěcené místo jako Velký bariérový útes je možné rehabilitovat,“ plánuje Poťapin, který neváhal a už nyní rozeslal do všech světových velmocí pozvánky na bezbariérový akvapark.
„My jsme na to zareagovali velmi vděčně,“ míní pořadatelka největšího světového festivalu vozíčkářů Diana Brokenback. „Vlastně jsme se letos rozhodli celý festival přestěhovat právě do akvaparku a festival letos pojmenovat Mezi bezbariérami. Jsem si jistá, že to bude mít poměrně osvěžující závan novoty a neokoukanosti,“ vysvětluje Brokenback.
Pro Velký bezbariérový útes to tak bude patrně první zatěžkávací zkouška. Informace o festivalu Mezi bariérami se totiž rychle rozkřikla, a předpokládá se účast až několika set tisíc účastníků. Podle pořadatelů však ani v tomto případě nebude kapacita ubytovacích zařízení naplněna. Kapacita nalezeného města pojme i několik milionů obyvatel. Krom toho nebezpečně ostré korály, které byly z útesu odsekány, sloužily jako stavební materiál pro několik tisíc nových podmořských apartmánů.
