Délka textu: Článek přečtete zhruba za 9 minut.
Otázka, kterou si určitě položil nejeden z vás. Nevtipný, rádoby satirický fake news plátek, jehož autoři ze strachu z konfrontace zůstávají v anonymitě. I takto by se dal definovat onen web. Tak tedy, kdo za touhle šaškárnou stojí?
Pátrání po pravdě symbolicky zahajuji na pražském hlavním nádraží. Místní obyvatelstvo by mohlo mít indície důležité k odhalení pravdy. Přiznávám, přijet na Hlavní nádraží jen tak metrem není příliš působivý a epický začátek takto velkolepého záměru. Celou tuto poněkud trapnou situaci si však uvědomuji až při příjezdu na hlavní nádraží. Jelikož jsem ale lišák, mazanější než Tomio, nahned si kupuji lístek do Pardubic. V hlavě se mi rodí protřelý plán. V pravé poledne se z Pardubic vrátím, čímž dosáhnu tolik touženého poutavého zahájení mého vyšetřování.
Jsem příjemně překvapen čistotou vlaku. Zvratky jdou pouze cítit, minule byla jedna šavle hozená přímo uprostřed vagónu. O dvě sedadla vedle sedí muž, u kterého bych odhadoval, že jede z nějaké párty. Dle uniformy se ovšem jedná o nočního hlídače jedné nejmenované bezpečnostní agentury. S největší pravděpodobností jede z noční směny, na které se z nudy opil jako prase. Trochu se obávám, zda se ty zvratky na podlaze přece jen neobjeví.
Vzhledem k počasí začíná být celkem teplo, klimatizace zde samozřejmě není. Tedy vlastně je, ale nefunguje. Okna nejdou otevřít, jak jinak. Koukám se na místo, kde mají být kladívka pro nouzové rozbití oken, ale nějaký chudý kutil si je pravděpodobně odnesl do dílny a přemýšlím, zda se jako stav nouze počítá teplota asi 2000 °C. Zatímco si na stolku u okna pomalu smažím řízek a peču chléb, přichází průvodčí, který vypadá celkem well done. Jízdenku mi podává zpět, označenou jeho potem. Chvíli žiji v představě, že se České dráhy přece jen snaží modernizovat a průvodčí nyní označují jízdenky svým pižmem, po návštěvě toalety tuto myšlenku definitivně zavrhuji.
Vlak zpět do civilizace mi jede až za tři hodiny, mám tedy velice špatný nápad – seznámit se s místními domorodci. Také chci ochutnat místní specialitu – perník. Zpětně hodnotím, že nebyl úplně skvělý nápad, zeptat se dvou strážníků, kde tady prodávají perník. Vzhledem k tomu, jak mé oblečení načichlo během mé strastiplné cesty vlakem, zřejmě usoudili, že prahnu po úplně jiném perníku, než jsem měl na mysli. Nicméně se jedná pouze o malý zádrhel a po přátelském vyjasnění na služebně a dvou rozdrcených prstech, jsem opět propuštěn na svobodu. S pocitem zmaru, jelikož mi vlak ujel již včera, se pomalu ploužím na nádraží. Z nekvalitních reproduktorů se ozývá klasický příjemný hlas, který hlásí zpoždění: ,,Vážení cestující, rychlík číslo 846 společnosti České dráhy ve směru Praha – Hlavní nádraží zvýšil své zpoždění na 1340 minut z důvodu výluky na trati, omlouváme se vám za zpoždění vlaku. ”
Jednu věc musím Českým drahám nechat. Jejich vlaky jsou sice špinavé jak doupata feťáků a jízdní řády tisknou na toaletní papír, jsou v tom ale opravdu hodně dobří a konzistentní.
Do Prahy tedy přijíždím s mírným zpožděním. Nicméně je na čase konečně začít pracovat. V Bille uvnitř nádražní budovy kupuji dvě krabicová vína a nabízím je místnímu osazenstvu, výměnou za jakoukoli informaci o lidech, kteří stojí za Paralelními listy. Bohužel bez úspěchu, stejný scénář se opakuje později i s pervitinem. Plynou však z toho i pozitiva, nikoliv však v plynném stavu. Mám na dnešní večer dostatek alkoholu i drog.
O dvě hodiny později již popíjím kávu dražší než jízda taxíkem z Václavského náměstí na Staroměstské. Pozorně poslouchám rozhovory ostatních zákazníků, zda nezaslechnu užitečné informace. Asi hodinu poslouchám obvyklé kecy o tom, jak moc nenávidí svou práci, jak moc by šéfovi řekli, co si o něm myslí. Neudělají to, protože jednodušší je nadávat a stěžovat si, jak je všechno špatně. Mezi další nudná a naprosto zbytečná témata se samozřejmě řadí počasí. To se mění v závislosti na ročním období. Zrovna teď je moc vedro. Na podzim bude příliš deštivo, v zimě ukrutná zima a na jaře bude všude poletovat ten všemi nenáviděný pyl. Právě jsem se přistihl, jak pokukuji ven na dva muže v obleku, kteří si jen chtějí popovídat o Bohu. Je pravda, že ten jejich časopis by byl pravděpodobně mnohem zajímavější než tohle nudné tlachání.
Naprosto zbaven veškeré životní energie se na večer plazím ulicemi Prahy a občas nakukuji do kontejnerů, zda v něm nenajdu mývala. Nesmím se nechat zdeptat dosavadním neúspěchem. Když takhle otevírám jeden z kontejnerů v jedné zapadlé ulici, omylem nakouknu jednomu gentlemanovi do obýváku. Obdarován monoklem na pravém oku již radši další kontejnery neprohledávám. Cestou domů se stavuji do supermarketu, kde kupuji síťku s dvěma kily pomerančů. Doma je postupně pod pohrůžkou smrti házím do odšťavňovače. Jsou fakt dobří, to musím uznat. Neprozradili ani slovo. Sedím si tedy sám ve svém 1+kk s krabicovými víny, pervitinem a šťávou z pomerančů a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Jediné světlo v mém příbytku generuje monitor a jediným zvukem jsou údery prstů do klávesnice, které postupně přenášejí do vyhledávače můj dotaz “Kdo stojí za Paralelními listy?”.
Budím se na podlaze uprostřed místnosti. Ze včerejšího večera si nic nepamatuji. Počítač je stále zapnut, krabice od vín prázdné a zdi počmárané poznámkami. Nyní již mám dostatek indícií, abych dokázal vydedukovat, jak to je doopravdy. V prostředí kavárníků Paralelní listy nikdo nezná, je tedy nasnadě se ptát, zda všichni fanoušci nejsou jedna a tatáž osoba. Pomeranč bude nejspíše pouhým aliasem, tak jako mýval. Slovo mýval mám na zdi zakroužkované. Mohlo by se jednat o přezdívku jednoho z pražských bezdomovců. Nejspíš to bude nějaký rváč, který má na obou očích podlitiny. Mé snažení tedy nepřišlo vniveč. Budu muset mývala najít. Je mou jedinou stopou.
