Došel jsem k názoru, že "zneužití" Patrona pro případné konzultace, by v případě této připravované knihy bylo velmi efektivní. Vy se mi podíváte pod prsty, a jako odměna bude komentujícím poděkováno v tištěném vydání - pokud tedy někdy nějaké vyjde. (komenty přidávejte zde pod článek, ne na web Patronu nebo Discord. Je to v rámci dohledatelnosti mnohem přehlednější. Poukazujte prosím na nepřesnosti a kraviny) Zároveň potřebuju někoho, kdo mě bude peskovat a tlačit k něčemu, na co jsem momentálně půl roku nesáhnul, a samotného mě to tak trošku sere. Případně mi sdělíte, že se na to mám rovnou vykašlat, čímž si ušetříme práci úplně všichni. Myslím, že je to pro začátek poměrně dobrej deal.
Úvod byl publikován >>ZDE<<
Možná vás na přebalu překvapil malá ještěrka zakouslá do ocasu. Pokud se s Ouroborosem neznáte, dovolte, abych vás krátce představil. Ouroboros je symbol, který se nápadně často objevuje od starověku prakticky ve všech kulturách. V severské mytologii ho objevíte jako gigantického mořského hada Jörmungandra, který obepíná celý Midgard a zakusuje se do svého ocasu. Na aztéckých a tolkéckých ruinách bývá vyobrazen s ocasem v tlamě i ptakoještěří bůh Quetzalcoatl. Ten podle legend učil svůj lid, jak z plodů kakaovníku připravovat Tchocoatl. V egyptské Knize mrtvých je to zase had spojený s bohem Atumem. Podle legendy povstal z rozbouřených vod boha Nun. Každé ráno se znovuzrodil a zakousl se do vlastního ocasu. V rozšířené římské variantě Íránského mithraismu je to Zuvran, který symbolizuje neomezený čas. Hada požírající vlastní ocas ale najdeme také v Indii a samozřejmě i v řecké mytologii odkud pojmenování Ouroboros pochází.
Platón jej popsal jako první bytost. Dokonalého tvora díky své soběstačnosti. Neviděl, protože ve světě, ve kterém žil nebylo nic k vidění. Neslyšel, protože v jeho světě nebylo nic k slyšení. Jeho existence spočívala v požírání sama sebe. Navzdory vlastním stravovacím návykům však neměl žádné orgány, které by mu umožnili trávit. Jediným jeho smyslem byla schopnost pohybovat se a svíjet se v kruhu při požírání vlastního těla.
Právě proto je Ouroboros pokládán mimo jiného za symbol rovnováhy, obnovy a nekonečnosti, podobně jako čínský yin a yang, kde můžeme mimochodem na draka požírající sám sebe také narazit. Symbolizuje nekonečný boj dvou protikladů. Cyklus mezi zánikem a zrodem, světlem a tmou, pravdou a lží, dobrem a zlem, válkou a mírem. První zmínky Ouroborosa spadají zhruba 1600 let před Kristem. Přesto je jako symbol stále aktuálním, a s největší pravděpodobností ještě nějakou dobu bude. Ouroboros je symbol nekončícího cyklu, který tu jako odkaz na dávnou civilizaci možná bude i dlouho po tom, co se navzájem požereme.
Mnoho věcí není na první pohled takové, jakými se zdají být. Myslíme si, že rozumíme světu kolem nás, ale ve skutečnosti na první pohled vidíme jen vnější slupku. Býval jsem stejný jako vy. Věřil jsem v lidskost, nakupoval podle reklamy a hledal sezónní slevy, důvěřoval politikům a sociálním médiím. Osud si ale nevybírá a neptá se. Když vás s rozběhem kopne do rozkroku, jednoduše nemáte jinou možnost než vidět svět takový, jakým ve skutečnosti je.
Můj příběh života není zdaleka u konce. Pravděpodobně nejsem ani v polovině. Přesto mám tu drzost psát na stránky které právě čtete něco, s čím nemusíte souhlasit. Předem se za to omlouvám. Ačkoliv mnohými lidmi nebudu pochopen, doufám, že se najde alespoň stejně velká skupina lidí, pro které snad bude mít tato kniha nějaký přinos. Přece jen. Knihy, které se zabývají lidskou manipulací v naší republice už vnikly. Knihy, které se zabývají historií naší kotliny jdou do desítek, a o tom jak fungují sociální média vám dneska bude na YouTube vysvětlovat každý druhý markeťák. Přesto si dovolím tvrdit, že tato kniha bude jiná.
Internet je kouzelné místo. Měl zmenšit svět ve kterém žijeme, aby předávání informací bylo rychlejší, přesnější a levnější. Měl to být úsvit nové éry, chcete-li brána do budoucnosti. Namísto toho se internet stal zřídlem lidské hlouposti, která pomalu ale jistě zašlapává do prachu ty, kteří by měli být právem nazýváni elitou lidstva. Dnešní svět je rozbitý. Funguje díky množství neslučitelných paradoxů, které se vzájemně doplňují. Vědci a celkově výzkumné instituce ztrácejí na vážnosti, protože lidé více věří babským tlachům. Stále více lidí si diagnózu své choroby, jakkoliv mylnou, umí najít na Google samo. Shlukují se do skupin lidí se stejnými problémy, plácají se vzájemně po zádech nad zázračnými léčebnými účinky po požití bělidla či žíraviny, a lidem se to zdá naprosto konvenční a normální. Přirozenější než například nechat své děti očkovat. Protože očkování je jen dalším způsobem, kterým se mocní snaží zotročit lidstvo. To lidstvo, které už dávno zotročené je, především svoji sociální bublinou. S vědomím, že se znovu objevují nemoci, které lidstvo pokládalo za vymýcené musí nutně Alexander Fleming metat v hrobě salta. Internet a vlastně jakýkoliv zdroj informací které se na vás během dne chrlí lidstvo jednoduše otupily. Svět se stal pro mnoho lidí natolik pohodlným místem, že začali degenerovat. „Pravdy“ jsou totiž vždy minimálně dvě, a je jednoduší přijmout pravdu, která je pohodlnější. To staví populaci do poměrně pohodlné situace. Nemusí přemýšlet, protože to za ně udělá někdo jiný. Nemusí se starat o odpovědi, protože ty se jim dostanou automaticky, bez toho, aby se ptali. To jediné, co musí ke své spokojenosti udělat, je ráno vstát, jít do práce a večer si otevřít lahváč, zatímco budou zarůstat do sedačky při sledování dalšího nekonečného seriálu, ke kterému se scénárista neobtěžoval napsat děj. Vstaň, pracuj, jez, bav se, jdi spát, opakuj. A pochopitelně nezapomeň brblat, jak se tvůj spokojený život někdo snaží manipulovat.
Internet smrskl svět na velikost sociální bubliny. Člověk má ve své omezené sebekritice neodbytný pocit, že jeho názor je správný a opozice se jednoduše musí mýlit. Mohu vás ubezpečit, že jsem se zúčastněnými lidmi strávil dostatek času na to, abych mohl tvrdit, že toto je problém obou stran barikády. V konečném důsledku mezi lidmi a způsobem myšlení opravdu zase tak často rozdíl není. To jediné, co je definuje a odlišuje, jsou ideály, vzdělání, schopnost kritického myšlení, a především skupina lidí, ve které se pohybují.
V každém případě jsme právě teď ve zlaté éře šíření nepravd. Může za to hned několik faktorů, se kterými v zásadě bohužel nemůžeme patrně nic dělat. Český národ má například ještě stále zlomená záda ze zrady Francie a Británie, a tuhle ublíženost si před sebou národ tlačí jako kouli z kravince, a evidentně se v tom vyžívá. Je tomu už téměř sto let, skutečných pamětníků na tu dobu je, že by je spočítal medvěd Tříprsťák, ale kdykoliv na toto téma dojde řeč, ukřivděným jedincům se otevírá kudla v kapse. I díky tomu je každý hospodský štamgast znalec mezinárodního práva, žalobce, soudce i kat v jedné osobě, což jen potvrzuje fakt, že správný Čech je specialista prakticky na cokoliv.
Je to ovšem z velké části právě také krutá daň doby, ve které žijeme. Informační technologie zaznamenaly za posledních 20 let obrovský rozmach. Že budu jednou vnoučatům vyprávět, jak jsem se narodil do doby bez internetu a mobilních telefonů, zní možná jako sci-fi, ale když se nad tím zamyslíte, poměrně věrně to vykresluje situaci, ve které se lidstvo nachází. Určité procento populace prostě nedokázalo zareagovat na technologický skok dostatečně flexibilně. S kvantem informací někteří lidé jednoduše pracovat neumí, ale problém by se měl naštěstí vyřešit během nějakých dvaceti let sám (jakkoliv cynicky to vyzní).
A pak je tu samozřejmě problém druhý, který naráží na nekonečnou lidskou blbost. Na jedné straně stojíme před situací, kdy lidstvo jednoduše hloupne, protože se spoléhá na dohledatelnost informací a automatizaci spojenou s vývojem technologií. To je prostě fakt. Za sto let s tímhle tempem bude hrstka specializovaných jedinců, ale zbytek populace se bude spoléhat na tlačítko, které instantně vyřeší jakýkoliv problém. Co se stane, pokud se takové tlačítko rozbije a nebude ho umět nikdo opravit, je námětem pro katastrofické filmy.
Dále je tu pak nedostatečná sebekritika a sebereflexe. Pochopte že člověk, kterého by šlo označit jako „obecní idiot“, zde byl už dávno před příchodem internetu. A většinou, když si v hospodě otevřel pusu, našel se ochotně taky někdo, kdo mu ji zase zavřel. Jenomže s příchodem internetu a různých diskusních fór, se začaly tyhle entity družit. Najednou zjistili, že nejsou na světě samy. Najednou věděly o tom, že tam někde na druhé straně za monitorem je stejná frustrovaná duše, která trpí stejnými problémy, a vidí svět ve stejných odstínech šedi. Přitom společný jmenovatel těchto osob, je sobeckost, nedostatek empatie, oportunismus, a v první řadě nezájem řešit složité věci, protože vždy „musí“ existovat řešení snadné. Paradoxem je, že tato část populace jde slyšet nejvíce, ačkoliv nemá ve svých myšlenkových pochodech žádné relevantní východisko pro jejich problémy.
Izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize ‘Sapiens – Stručné dějiny lidstva‘ věnuje pojmu lži a manipulace obrovskou část prostoru. Podle tohoto autora mnoho lidí věří, že pravda přináší sílu a uznání. Nejenom tu morální, ale že pravda jednoduše z principu musí zvítězit, protože takhle to prostě na světě chodí, - nebo nás o tom alespoň naučily pohádky, které až na výjimky končí tím, že je zlotřilý padouch potrestán, případně se zlá čarodějnice peče na mírném ohni ve vlastní peci. Výjimkou jsou snad jen bratři Grimmové, kteří se ostentativně specializovali na morbidní průběh pohádek, které spíše koketovaly s hororem, než s večerním příběhem na uspání. Pamatuji si, že už jako malý jsem se těmto pohádkám vyhýbal. Ať už v knižní podobě, tak i televizní. Například jejich pojetí pohádky O perníkové chaloupce je regulérní hororový tobogán, kterému nechybí ani prvky kanibalismu. Pohádka, která se mi vryla do paměti tak hluboko, že jsem začal pohádky Grimmů jako dítě s úsměvem nesnášet a vnímat spíše jako trest. Hele, jestli chcete nějakému dítěti zkazit dětství, pořiďte mu neupravenou verzi těchto pohádek. Garantuji vám, že do týdne vám na dveře klepe sociálka kvůli ohrožení výchovy. Ať je to jak chce, bratři Grimmové měli oproti ostatním soudobým autorům tu vlastnost, že pravda nemusela vždy nutně znamenat vítězství. Někdy prostě v té peci skončil hlavní hrdina, namísto čarodějnice. Někdy prostě Smolíčka Pacholíčka rozsápaly jezinky dříve, než ho stihl jelen zachránit. Někdy se prostě vlk nadlábnul, a žádný myslivec zrovna okolo nešel. Pohádky bratří Grimmů měly děti připravit na krutý svět, kde se jim nutně nemusí vždy dostat spravedlnosti jen proto, že takhle by měl svět fungovat. Na to jsou pomyslné misky vah rovnováhy vesmíru příliš nepřesné, a nemusel bych koneckonců psát ani tuhle knihu. Ale zpět k pojetí lži a manipulace podle Yuval Noah Harari.„Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“
Platón
Podle Harariho mnoho lidí věří, že držet se pravdy, je spolehlivá cesta pro získání moci a upevnění svého postavení ve společnosti. Samozřejmě je to mýtus, protože vztah pravdy a moci je obvykle mnohem komplikovanější, a není závislý na přímce mezi těmito body. Moc je totiž možné rozdělit do dvou samostatných pojmů. Na jedné straně moc znamená zkušenost, díky které můžete léčit nemoci a zachraňovat životy, stavět budovy a mosty, ale i konstruovat atomové bomby. Lze říci, že tato moc je úzce spjata s chápáním pravdy na základě faktů. A pak tu máme moc, která mezi lidmi šíří ‘pravdu‘ o duté Zemi, placeté Zemi, nadvládě Reptiliánů, chemtrails a bůh ví jakých dalších nesmyslů, které mají jen jeden společný závěr: Pokud věříte falešným fyzikálním zákonům, nebudete sice schopni postavit atomovou bombu, ale zase budete mít možnost manipulovat s lidskou vírou a přimět spoustu lidí k tomu, aby spolupracovali. A jistě vám neuniklo, že planetu neovládli krokodýli nebo třeba sloni, ale právě lidé. Je to dáno mimo jiné tím, že jsme jediní savci, kteří jsou schopni spolupracovat koordinovaně ve velkém počtu. A spolupráce ve velkém měřítku závisí na víře společných příběhů. A ty jak známo, nemusí být pravdivé. Můžete sjednotit celou populaci na základě smyšleného, ale dobrého příběhu o Bohu, rase nebo ekonomii. Podívejte se třeba na Bibli. Kniha, která přímo odporuje evolučním, fyzikálním i matematickým zákonům, a přesto je to nejprodávanější kniha na světě. Poměrně vysoké prodeje jsou i v České republice, přestože jsme národ heretiků a o tom, jak velcí jsme křesťané spíše jen mluvíme, než abychom to byli schopni dokázat.
Duální povaha moci a vnímání pravdy vede k podivné skutečnosti, že máme mnohem více zkušeností než jakékoliv jiné zvíře, zároveň ale věříme mnohem více nesmyslům. Jsme zároveň nejchytřejší, ale i nejnaivnější tvor této planety.
Harari uvádí, že pokud jde o sjednocení lidí kolem společného příběhu, fikce funguje na jakési trojnožce, - základních výhodách oproti pravdě.
Zaprvé, zatímco pravda je univerzální a je ji možné na základě fakt doložit kdekoliv na světě, fikce obvykle funguje lokálně. Pokud budete chtít jako pralesní kmen odlišit od cizinců, bude fiktivní příběh sloužit jako mnohem lepší identifikátor identity, než společný příběh. Příkladem špatného kmenového mýtu může být například učení, že „slunce vychází na východě a zapadá na západě“. Pokud se v pralese setkáte s někým koho neznáte, a ten bude putování slunce po obloze interpretovat stejnými slovy, může to znamenat, že člověka sice neznáte, ale i tak je členem vašeho kmenu. Stejně tak se ale může jednat o inteligentního cizince, který jednoduše došel ke stejným závěrům díky nezávislému pozorování. Ale pokud kmen bude věřit, že „slunce je ve skutečnosti oko velké žáby, která každý den skáče přes oblohu“, existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že by cizinec přišel s podobnou historkou.
Za druhý pilíř fikce je možné pokládat princip hendikepu. Ten jednoduše říká, že pokud je myšlenka dostatečně atraktivní, musí to být vnímána jako pravda. Například pávi signalizují dvou kondici samicím barevným ocasem, který je obrovský, těžkopádný, a přitahuje dravce. A přesto takový páv přežil, a nebojí se chlubit svým peřím. Něco takového přece zvládne jen skutečně silný a zkušený páv! Něco velmi podobného se děje i s příběhy. Pokud je věrnost příběhu doprovázena politickou loajalitou, může ji i kdokoliv předstírat. Věřit výstředním, a tedy i nepravděpodobným příběhům, však vyžaduje vyšší náklady, a je tedy lepším signálem loajality. Pokud věříte svému vůdci pouze tehdy, když mluví pravdu, co to ve skutečnosti dokazuje? Naopak, pokud vám váš vůdce otevřeně lže do očí, a vy to přesto akceptujete a hlásáte dále jako jedinou pravdu, dá se to nazývat loajalitou. Chytří vůdci mohou úmyslně říkat nesmyslné věci jen proto, aby odlišili spolehlivé a oddané od oportunistů.
A konečně zatřetí, to nejdůležitější je, že celá a skutečná pravda bývá bolestivá a znepokojivá. Pokud lidem budete říkat celou pravdu včetně té nepopulární části pravdy, bude vás následovat jen velmi málo lidí. Harari například tvrdí, že pokud bude kandidát na amerického prezidenta říkat svým voličům celou pravdu a nic než pravdu o americké historii, má stoprocentní záruku ztráty voleb. To stejné platí v zásadě o jakémkoliv jiném státu na světě. Nekompromisní dodržování pravdy je sice obdivuhodná duchovní praxe, ale není to v žádném případě vítězná politická strategie.
Tahle kniha v zásadě nebude o ničem jiném. Pokud jste pečlivě četli předchozích pár stran, musí vám být jasné, že ohánět se tvrzením, že v knize je pravda a nic než pravda, by byla poměrně ostrá dvojsečná zbraň. Takže co se vám vlastně snažím říci? Asi nejsnazší cesta bude sdělit vám, že ve své knize neplánuji lhát, ale fakta jsou jednoduše interpretována významem, jak je chápu já. V tomto ohledu nemám co skrývat. Dostanete ode mě příběh. Dostanete ode mě úhly pohledu a závěry. Dostanete ode mě i několik teorií, jak by mohla skutečnost vypadat, kdyby se některé události nestaly. Jak s tímto materiálem naložíte, a co si z něj vezmete už ale v konečném důsledku závisí na vás.
