Je mi naprosto zcela jasné, že tohle přijde jako velké překvapení všem, ale člověk čas od času taky musí napsat nějaký ten článek, abyste si vy, čtenáři, uvědomili, že jsem vám vlastně vůbec nechyběl. Od své velké podcastové proklamace, že plánuji nějaké ty články napsat, se udál nějaký ten pátek a já napsal leda tak velké hovno. Nicméně je však jasné, že za hrubé dva dny to bude rok, kdy jsem nastoupil pracovat do korporátní firmy, načež si myslím, že tohle je určitá okolnost hodná oslavy.
Nejdřív si ale udělejme malou přirozenou rekapitulaci. Zhruba před deseti měsíci jsem si válel šunky doma, fidlal prsty, žil o šesti rohlících denně a ždímal státní aparát o to málo, na co jsem měl nárok. Na mé strasti při plavbě po řece jménem ''hledání zaměstnání'' jsem si dostatečně postěžoval ve článku o mém profesionálním jobhunterství, který končil, řekněme, určitým poetickým cliffhangerem.
Je mi potěšení oznámit, že práci jsem samozřejmě našel a dokonce jsem skončil tam, kde jsem si původně přál. Ve firmě, ve které pracuji (seč je to veřejné tajemství, nechám si jméno pro sebe, kdyby se někdy nějaký duchapřítomný supervisor či duty manager rozhodl investovat peníze do PL Patreonu a já bych se potenciálně prozradil jako autor všech firemních strastí). K mému potěšenému překvapení v této firmě i stále pracuji a vypadá to, že budu i v nadcházejících létech. Avšak ne všechno je tak krásné a nadpozemské, jak se zdá. Pojďme si tedy projít vše, co se mi za moji roční tenůru v korporátu podařilo zprasit a co naopak ne.
První dojmy
Myšleno samozřejmě obousměrně, jak mé dojmy vůči firmě a zaměstnancům, tak firmy a zaměstnanců vůči mně. Musím se osobně přiznat že prostředí korporátu na mě udělalo nebývalý dojem. Přece jen když člověk příjde z nuzných a ponurých podmínek maloobchodního rodinného podnikání, udělá na vás dojem i chleba s hovnem na snídani. Bylo by však podhodnocování korporátních snah starat se o své zaměstnance a je třeba vyzdvihnout fakt, že za krátkou dobu práce jsem byl bohatě odměněn ''prostě jen tak''. Dneska každý druhý lofas nabízí 13. a někdy 14. plat, ale kdo vám dá jen tak deset klacků na elektřinu, proplatí vám úspěšně splněné certifikace a dodá špičkové učení v oboru? V ohledech mimoplatových bonusů si žiju jako prase v žitě, což ultimátně kulminovalo v nedávnou koupi SecretLab křesla, za které jsem nedal ani kačku, protože se firma rozhodla vydat 13 tisíc na výbavu home office prostředí.
Jediná věc, která mě bohužel zklamala, je kolegiální prostředí, které je však omezené dobou a okolnostmi než čímkoliv jiným. Konstatovat fakt, že jsem své kolegy viděl naživo poprvé až po 9. měsíci práce, je smutné, ale v návaznosti na covid dobu se s tím nedá nic dělat, o to více, když se vás vaše vlastní firma snaží chránit zuby nehty a jakékoliv volnočasové střetnutí je organizováno stylem ''kdyby něco, tak jsme se tady náhodou všichni sešli''. Je pravda, že mě to hodně omezilo na perspektivě a můj většinou cool demeanor byl nahrazený hraničním cringem, kór když si dáte dvě brka a zgrcáte se po cestě v autobuse a ráno musíte vstávat do práce, protože na vás vyšla sobota.
Je lepší nebýt famous, než být infamous
Nějak úplně osobně neposoudím, co více jsem. Po jedné stránce odvádím perfektní práci, tam kde se dá, po druhé stránce se dostávám do situace, kdy ze sebe dělám debila, anebo vytvářím situace skrz svoji vlastní neomalenost. Udělat si ale dobrou pověst tím, že v první den v officu spustíte požární poplach pomýlením si dveří záchoda s únikovým schodištěm, je zhruba asi stejná metoda, jako při první návštěvě nasrat recepční na klín, abyste asertovali dominanci nad celým pracovištěm. Zmiňovanou jízdu autobusem z pracovního gatheringu zachránilo jen to, že jsem řidiči záhadně nepřišel najebaný a fakt, že noční rychlíky mají vypnuté světla uvnitř busu, tudíž nebylo vidět tu obrovskou rudě zbarvenou šálu z natrávených fazolí a Ostravaru, kterou jsem měl na svém limetkově zeleném tričku.
Vrchol mého osobního šplhnutí si u vedení bylo, když jsem se vysmál nastávajícímu manažerovi během týmové videokonference , že je kokot. Těžko si udržujete soukromí, když se vám záhadně po zapojení zapne mikrofon a při čtení discordového trollingu za hlasité proklamace ''haha, ty jsi ale kokot'' pustíte zdánlivým a neočekávaným posluchačům do éteru, co si ve skutečnosti o novém vedení myslíte. Ze situace jsem byl dokonce tak v prdeli, že jsem se tomu už jen pak mohl smát asi tak tři dny v kuse, ve kterých jsem se marnotratně ujišťoval o tom, že mě z práce určitě nevyhodí. S dotyčným manažerem jsme se o tom následně pobavili, díky čemuž jsem se dozvěděl že to nešlo slyšet a pak jsme se nad tím dobře zasmáli. Je tudíž pozitivní, že mí kolegové a nadřízení umí moji demenci brát s nadhledem.
Myšlenky na závěr (pracovního poměru)
Dalo by se tedy říct, že se vůbec nemám špatně. Sice jo, moje chyby můžou mít smrtelné implikace a stát miliony dolarů, ale to už je takový vedlejší efekt naší poctivé práce. Pozitivní a zaroveň negativní věcí korporátu je fakt, že se jednoduše ztratíte v kvantitě ostatních zaměstnanců. Horší je pak, když se snažíte o povýšení. Ale prozatím jsem se nedostal do situace, kde by negativa převyšovaly pozitiva. Do maloobchodního prostoru se už upřímně nechci nikdy vrátit, ale kdo ví, možná se jednou vydám cestou freelancera. Jisté je však to, že s prospektem jisté práce přišla jistá úleva nad nejistotou budoucnosti, co bude dál a jak budu platit svoje účty a splácet dluhy. Samozřejmě existuje určitá varianta, že se po volbách všechno prodere do sraček a finanční systém České republiky zkolabuje, ale alespoň můžu žít s jistotou, že mě na snídani čeká víc než rohlík s kečupem. A tím Ostrava přišla o jednoho z největších jobhunterů v regionu.