Až někdy uslyšíte věty jako "Bakalářka je taková delší seminárka...", "Vedoucí ti bude pomáhat...," nebo "Budeš na to mít plno času, poslední dva semestry po tobě skoro nic nechcou...," nevěřte jim. Jsou to lži. V prosinci 2018 nám přišel krásný a přátelský mail o tom, že si máme přijít pro zadání svých bakalářských prací. A tehdy celý ten cirkus začal.
Schůzka byla svolána na 12:30, samozřejmě se začalo až o dvě hodiny později, protože takhle to tu prostě chodí. V učebně pro 20 lidí nás bylo asi 40. Celá situace tak trochu připomínala cestu vlakem v Indii. Kromě toho jsem každou chvíli očekával, že někdo oknem prohodí molotov, aby se nás zbavil. Asi ve dvě přišel docent. Jeho ráznému příchodu chybělo už jen to, aby ty dveře vykopl se slovy "Nazdar čuráci." Témata bakalářek a diplomek byla smíchána dohromady, pokud měl někdo lepší trefu než Nespoutaný Django, mohl si pro svou bakalářku vytáhnout téma pro vědce z CERNu. Samotné rozdávání probíhalo ve stylu "od okna". Jeden za druhým, jak při fasování vězeňského munduru, jsme si vybírali téma práce. Teda ne všichni, protože za praktického využití trojného integrálu jsem si spočítal, že 30 témat pro 40 lidí nebude stačit.
Abychom si to zrekapitulovali. Ztratil jsem asi tři hodiny svého života, téma bakalářky nemám, a ještě jsem dostal zmrdáno, že jsem si žádné nevybral, protože témat přece bylo třicet. Nakonec se nás docent zeptal, jestli je mezi námi někdo, kdo nechce nic dělat. Byla to samozřejmě past. Kdybych se přihlásil, pravděpodobně bych proletěl oknem v přízemí rovnou na parkoviště pod kola jednoho z vysokoškolských tunerů ve Felicii, kterou se snaží sbalit erasmačky.
Nicméně nám bylo přislíbeno, že do příštího týdne nám hodí nová témata, která určitě nebudou sračky. No, to úplně nevyšlo. Ani ten příští týden ani ty sračky. Ale o tom příště...