Jak jsem se stal holkou pro všechno

Shodou okolností je to přesně rok od chvíle, kdy se začala odehrávat etapa v mém aktuálním zaměstnaní, které jsem svorně pojmenoval a popsal v již publikovaném článku Jak jsem dostal přidáno. Ještě, než jsem dostal přidáno, jsem měl ale poměrně jasné důvody, proč chci od toho všeho utéct a dát výpověď.

Tak předně jsem si nikdy nemyslel, že budu mít vůči ženám nějakou averzi, neřkuli odpor. Chyba lávky. Tři roky na zákaznickém servise, který je pod nadvládou něžného pohlaví. Nenechte se mýlit. Ono údajné něžné pohlaví jsou ve skutečnosti krvelačné amazonské slepice, které se klovou navzájem, a pokud jim dáte důvod, vyloženě nemají problém se pustit i do vás. Šéfová zákaznického servisu podstoupila poměrně finančně a časově náročné školení, které jí mělo pomoci s řízením kurníku, které by šlo shrnout asi tak do závěru „kurník neuhlídáte, ale klidně se snažte“. Toto prostředí ze mě vychovalo dokonalou misogynní mrtku, které se přes veškerou snahu spouštěla laktační psychóza pokaždé, když drůbežárna začala společnou diskusi o tématech jako „kolik je v jedné vakcíně nanobotů“ nebo „pan Tomio je jediný politik, který to s námi myslí dobře“. Ve chvíli, kdy se mi přes veškerou snahu o zvrácení nevyhnutelného začala synchronizovat ovulace a moje prsa byla větší, než většiny kolegyň, jsem usoudil, že je ten nejvyšší čas vypadnout.

Parzival obecný, domestikovaný jedinec, feminizovaný slepicemi

Druhý, poměrně zásadní, důvod byl, že jsem pracoval na exportu. Export má oproti tuzemského trhu tu (ne)výhodu v tom, že se bavíte jen se specifickými zákazníky namísto tisíců random lidí, kteří si chtějí objednat svůj kus zboží a táhnou zlepšovat karmu někomu jinému. Export ne. Tyvole, třicet zákazníků, z toho specificky asi dvacet exemplářů, o kterých si velmi záhy uvědomíte, že jsou to vlastně jen kokoti. Naštěstí si to stejné myslí i oni o vás, takže má obvykle mailová, případně telefonní přestřelka tendence sklouzávat do kokotích bitev, které by vám záviděl i Žorž Lukáš. A když se v kokotích bitvách zrovna chystáte na úsměv kokotího Pšonka shodit Hvězdu smrti, protože Parzi vrací úder, objeví se důvod číslo tři.

Tím není nikdo jiný, než obchoďák pro export. Jistý pan Pečínka, který nikdy neváhá, aby přiskočil v ten správný okamžik a v rámci morálky, kterou se nutně sám neřídí, vám připomenul, že kurva Pšonci jsou Poláci a žádní Pšonci a měl bych k ním mít něco jako úctu protože je to dopíče zákazník. A že pipi ze zákaznického servisu jsou ženy a slečny a ne pipi, a že teda neví, jakou mám výchovu, ale jsem misogynní mrtka. Krom toho je pan Pečínka, šablona lidskosti, pochopení a morálky, také předloha pro libovolný židovský vtip. Zaměňte v libovolném vtipu jméno za Pečínku, a nikomu nepřijde vůbec nic divného. Protože být hamtavý píčus je přesně vystižená charakterová vlastnost exportního obchoďáka. Krom toho, že je to sebestředný latentní píčus, je také specifický v tom, že se v devíti z deseti případů chová naprosto normálně a předvídatelně. V desátém případu je to ultimativní píčus, a ne náhodou začnete velmi brzy jeho příjmení přechylovat na Pičínka. Stává se tak obvykle ve chvíli, kdy potřebuje hasit vlastní problémy a potřebuje vinu, případně pozornost, svalit někam jinak. Nebo ukázat na „skutečného“ viníka, který byl vypravěčovi do poslední chvíle zatajen, ale náhle vystoupí z mlhy představivosti a získá zcela hmatatelné obrysy, které se obvykle podobají Parzivalovi. Obvykle pak summonování viníka probíhá tak nějak za zavřenými dveřmi, za kterými obvykle nejsem. Částečně proto, že bych se asi bránil. Kdybych tam totiž byl, patrně by hovor probíhal nějak takto:

Jednatel: To si kurva děláš prdel. Proč je dopíči v tom ceníku chyba? Víš ty vůbec, kolik na tom tratíme? Pičínka: Jo no. Strašný. Ten ceník dělal Parzival. Furt v nich dělá chyby. Parzival: Pane Pičínko, ale já ceníky už přes rok nedělám, protože jsem Vás s nimi poslal do prdele. Celé je to Vaše chyba, a obchoďáci si přece ceníky dělají sami.

Jo no. Moc pěkný. Škoda, že k té moji reakci obvykle nikdy nedojde, a tak nějak oklikou se dozvím, že jsem zase udělal v ceníku někde nějakou botu, a kdekdo je na mě nasranej, protože přivedu firmu na buben. Pan Pičínka je pasivně agresivní svině. Problémem je, že vím, že se pan Pičínka bez mé pomoci neobejde, protože mu připravuji tuny kokotin do prezentací a reportů, páč on sám jako s těma Officema umí, ale nemá na ně čas. Jo. Ano. Krom toho, že umím s Officema a nemusím se vymlouvat na čas, jsem stejně jako pan Pičínka pasivně agresivní svině. Ke smůle pana Pičínky mnohem větší, než on. Rádi si vypisujeme. Obvykle do kopie postupně zatáhneme i další osoby, aby se pobavily nad dopisováním dvou blbečků. On přidá ředitele výroby, já přidám jednatele. On kňučí o nějaké úctě a mektá něco o tom, že je můj nadřízený, a já že ať mě teda vyhodí. Celé to nakonec obvykle vyvrcholí stavem, kdy se urazí, asi po dvacáté mi napíše moralistický mail o tom, jak moc se ve mně zklamal, a několik dní se se mnou nebaví, což trvá obvykle přesně do chvíle, kdy něco potřebuje, a Parzi je zase kámoš. Pro mě to znamená, že mě Pičínka čtyři dny neprudí s píčovinama, takže jednoznační win.

A finálně tu máme situaci, která již částečně vyplynula z bodu číslo tři. Já tak nějak předpokládám, že to tak funguje všude, ale stejně… Nikdy. Dopíče nikdy nikomu neříkejte, že umíte něco nad rámec vašich pracovních povinností. „Aha, Parzi umět Excel. Parzi umět grafiku. Parzi umět německy. Parzi to udělá v rámci práce a když to nestihne, udělá to ve svém volném čase.“ Nasrat vole. Po třech letech mlácení hlavou do desky stolu jsem si spočítal, že mi to vlastně za všechny ty nervy nestojí, a zamířil jsem si to takhle za vedením, že chci dát výpověď. Jak to loni dopadlo, už z rok starého článku víte. Pojďme se ale podívat na to, jak se celá situace posunula:

NIKAM DOPÍČE. Kokotí války s Pičínkou tedy obvykle končí v názorové přestřelce, že už rok to není můj nadřízený, a jestli má výhrady k mému chování, ať se obrátí na výrobního ředitele, který mě za trest nechá bosého oběhnout fabriku, případně určí jiný adekvátní trest. Tím ale rozdíly v zásadě končí. Furt jsem ten kokot, který se baví se zákazníky. OK, neřeším už možná objednávky, ale sklady furt potřebují řešit svoje neodkladné problémy, a kupříkladu Pšonci mě neustále utvrzují v tom, že to žádní Poláci nejsou. Tím spíše vážení zákazníci. Vlastně jsou to celkem neschopné kundy.

Zákaznický servis vidím také poměrně nezdravě často, protože se tak nějak usoudilo, že bych mohl dělat takovou Tier1 supportu, než se IT požadavek posune na externí ajťáky, kteří stojí více, než já. Denně si tak zlepšuji karmu troubleshootingem, který jsem se naučil z britského dokumentárního seriálu Ajťáci. Ne. Ještě po roce se slepice nenaučily vypnout a zapnout předtím, než mi zavolají, že jim něco nefunguje nebo někde něco nemají. Ale zato se naučily uložit si Parzivala do rychlé volby, protože pak stačí jen jedno klovnutí, a nemusí mě hledat v telefonním seznamu, protože na to jako nemají čas.

V poslední době mi nejvíce hnul žlučí požadavek pacienta, který dostal fakturu ve formátu ISDOC. To je mimochodem oficiální formát, který podporuje Ministerstvo financí, a krom přiložené faktury v ISDOC formátu také mail obsahoval sáhodlouhý popis toho, co je to ISDOC a kde stáhnout prohlížeč, pokud nejde otevřít. „Jé, hele, Parzivale, zavolej tady tomu zákazníkovi, nejde mu otevřít faktura.“ Jasně, to první, co vás napadne je, jestli si zákazník přečetl, co mu v mailu píšeme, nebo jestli je to kokotí hlava a vyhledává příležitosti pro shaming. „Jé, to já nevím. Zavolej mu.“ OK, na vedoucí zákaznického servisu v tento okamžik vznikl požadavek na určení nějaké matice, kdy přesně se mám věnovat řešením problému v komunikaci se zákazníky. V kopii na slepici, která nemůže zjistit základní informace o tom, jak mám problém řešit. Pokud to tedy je problém a není to diagnóza kokotí hlavy. Slepice nepochopila, mezi které žebro jsem odpověď směřoval, a obratem odpověděla, že ona jako zákazníkovi volat nemůže, protože má jako hodně práce, a když ji neudělá, tak kdy ji jako bude dělat, a že mu mám zavolat já. Velmi volně přeloženo: „Pičo, vole, Parzival má čas, protože celej den dělá hovno, ale já se tu nezastavím!“

Technicky se tedy moje agenda velmi podobala tomu, co jsem dělal až do koce loňského roku, ovšem s tím rozdílem, že jsem dostal jsem za krk ještě jednu poměrně časově náročnou zábavu. Mám na starosti modernizaci ERP (plánování podnikových zdrojů), což je fun samo o sobě, protože majitel firmy, který má jako jediný právo podepsat smlouvu, je zmrd, a protože jednáme s distributorem ERP, který je taky zmrd. Takže jste tak trochu mezi dvěma mlýnskými kameny zmrdů. Z jedné strany máte plnit cíle, které jsou přímo ovlivněny tím, že zmrd A odmítá podepsat smlouvu a dva měsíce si střídavě hraje na mrtvého brouka, nebo dělá tanečky, kdy se snaží dojednat nedojednatelné. Na straně druhé je zmrd B, který se vás ze své podstaty při každé příležitosti pokusí ojebat jak automat na plyšáky. Fááájn. Aby toho nebylo málo, zamíchal se do toho Covid.

To je celkem zábavný vedlejší příběh, ve kterém se znuzený skladník rozhodl, že si obejde všechny pracovní stanoviště ve fabrice, a nakazí během toho co možná nejvíce lidí koronavirem. Takže ze sta testů „co kdyby“ se vylíhlo 45 nakažených. Naprosto logicky ze zákaznického servisu nikdo nakažený není, protože tam sedí zpíčené slepice, a s nimi nikdo kecat nechce.

Co ale udělaly zpíčené slepice? Ano, zahájily polemiku nad tématem, jestli by se fabrika jakože neměla zavřít, a jestli nepovolat hygienu, když to nechce udělat zaměstnavatel sám. Do toho majitel společnosti, ztělesnění zmrda, o kterém jsme si už dneska jednou povídali, udělal tu jedinou a naprosto logickou věc, za kterou bych ho poplácal po rameni, kdy napsal hromadný mail na všechny zaměstnance, jehož nosnou myšlenkou bylo „hej vy nekompetentní píče bez očkování, táhněte se očkovat“. Toho odpoledne bylo prý na zákaznickém servise rušno, jako už dlouho ne. Hlavním tématem přitom bylo něco ve stylu „bejt nekompetentní píča je moje svaté demokratické právo ukotvené v Ústavě, a mělo by se to tu zavřít, než se nakazí někdo další. A když nemáte dost rozumu, abyste to zavřeli sami, tak vám pomůžeme“. Bylo tak rušno, že během kdákání slepice zapomenuly zapsat čtyřicet objednávek, ale nechávalo je to chladnými, protože následující ráno už nepřišly. Žádná z nich. Představte si pravděpodobnost, kdy vám sedm ze sedmi slepic ze dne na den nepřijde do kurníku. Ta pravděpodobnost se blíží 1:500000. Ale super. Parzival přece dělal tři roky na zákaznickém servise a určitě má jakože čas a pamatuje si to.

Jo. Takže už týden dělám holku pro všechno. Zapisuji objednávky v objemu tří slepic ze zákaznického servisu, do toho zvládám revitalizovat ERP a ještě spravovat firemní účty a intranet. Protože na to mám čas. Dneska jsem krom padesáti objednávek například na popud vedení společnosti zablokoval sedm slepic ze zákaznického servisu, protože při tom všem shonu ještě ani po týdnu nedodaly nemocenskou nebo si nenahlásily dovolenou. Což mě přivádí k myšlence: Nehledáte někdo u Brna práci v kanclu?