Celý příběh začíná koupí košile. Proč? Protože jsem ji potřeboval. To dává smysl, nebo snad ne? Konkrétněji jsem potřeboval oblečení slušnější, než je triko vod hoven. Na druhou stranu jsem to s tou slušností nepotřeboval přehánět, a proto jsem nemohl použít košili, kterou běžně nosím ke zkouškám pod sakem. Už jen z toho důvodu, že z ní přímo řve "Zkrachovalý plešatějící čtyřicátník" hlasitěji, než týpek co mi každou druhou sobotu pod okny vyřvává, že prodává brambory na váhu.
Zejména proto, že jsem student, chudina a jezdím ve Feldě s cenovkou lepší dálniční šlapky, rozhodl jsem se předmětnou košili koupit v Tescu, až tam půjdu pro oběd - rohlíky a vlašák. Zabiju tím dvě mouchy jednou ranou, a ještě samozřejmě ušetřím. Druhý důvod pro nakupování hadrů v Tescu je naprostá absence vkusu, ale to už odbočuji. Tenhle text totiž není o módním zločinu, i když bych za něj mohl být bez pochyby souzen. Zcela jistě bych také byl odsouzen k nuceným pracím v podobě šití oděvů v bangladéšské fabrice na trička, boty a další doplňky. Taková fabrika v Bangladéši jsou v podstatě 4 ostré kolíky, které podpírají celtu a pod celtou děti šijí kožené peněženky z kůží svých soukmenovců, kteří zemřeli při čištění velké plastové řeky.
Za košili jsem chtě nechtě stejně nakonec vyvalil čtyři kila. Což mi přirozeně přivodilo depresi. Kdo nakupuje hadry v Tescu? A kdo je tak bohatej, aby za košili z Bangkoku s výrobní cenou tří korun a dvou prstů osmiletého dítěte platil takové hříšné peníze? Evidentně já. V hluboké depresi tedy opouštím nákupák s pocitem, že za čtyři kila jsem mohl mít třináct litrů benzínu a těmi skleníkovými plyny bych mohl vyhubit alespoň šest mořských koníků. No, každý den nemůže být posvícení.
Později doma jsem si všiml, že mi na košili zůstal magnetický čip, který se měl rozpípat, když jsem procházel přes pokladny. Jediná a prostá funkce toho čipu je se rozhulákat, když někdo pašuje kontraband přes pokladny jak ukrajinské gangy, co zásobují země V4 pašovanýma cigárama. Svoji úlohu plnil přímo svědomitě s nasazením ostrahy se ZTP, pracující za minimální mzdu a trpící artritidou.
Účtenku jsem samozřejmě zahodil hned u pokladny, protože k čemu by mi vlastně byla, že jo. Jediný důkaz o tom, že jsem to fakt neštípl by byl výpis z účtu, ale chtělo se mi? Ne. Nehledě na hlodající paranoiu, která mě přenesla do venezuelské věznice, kde nás na cele bude víc, než českých studentů v jedné garsonce. Nejspíš bych se tam nedožil dalšího rána. S velikou pravděpodobností by mě někdo ve spánku ubodal nabroušenou kostí z krysy. Dost možná by můj vrah byl týpek, co má tetování z Kostíků a sedí za vyvraždění kojeneckého ústavu.
Rozhodl jsem se tedy do obchodu nejít a vystačit si s kladivem a šroubovákem. To je ostatně rozdíl mezi mnou a civilizovanou společností. Lidi možná žerou z ozdobných talířů pozlacenými příbory, ale já mám kladivo.
