Návrat do školy po prázdninách je vždycky šok. Letošní byl jako facka mokrým ručníkem od projíždějícího závodníka Moto GP. Sebevražda se už přestávala jevit jako možnost, nýbrž jako jediné správné řešení.
V září jsem navštívil svého vedoucího, abych mohl pracovat na to pověstné zadání, kterým se tu každý ohání. Dozvěděl jsem se, že docent zatím nevydal pokyny. Pokud jste si toho zatím nevšimli, bez docentova požehnání se tu člověk ani nevysere. Dohodli jsme se tedy, že zpracuji teoretickou část práce. Prakticky se jedná o knihy, skripta a vědecké články přepsané vlastními slovy. Člověk pak v očích laiků vypadá strašně inteligentně, jako by počítal integrály v písmenkové polévce. Realita je někde na rozcestí mezi roztočem a sekáčem.
Na svou teoretickou část jsem patřičně pyšný. Určitě ji použiji jako referenční práci, až se budu chtít přidat ke gangu, co falšuje peníze nebo vytváří falzifikáty uměleckých děl. Po chvíli jsem přemýšlel, jaké bude mé první vězeňské tetování a jestli budu kudlu nosit v botě nebo za pasem. Z euforie mě vytrhla až nevinná věta: "No moc se zatím nesnažte, ten projekt asi nevyjde, tak dostanete něco jiného." Pěkně děkuji. Vlak s mým bakalářským vzděláním pomalu odjíždí, zatímco já pohodlně sedím v expresu deprese do finální stanice "Sebevražda".
Nejčernější scénář se nevyplnil a téma mi zůstalo. Akorát musím dohánět celé ty ztracené tři měsíce. Přes Vánoce bych se měl seznámit se softwarem ADAMS. Mým mentorem bude Ind, co návod natočil ve slumu ve 144p toustovačem přestavěným na kameru. Pro jistotu zatím nebudu z expresu deprese vystupovat. V poslední době mi začaly všude vyskakovat reklamy na zaměstnání v mekáči. Vůbec jsem netušil, jestli to má být znamení. Když se k tomu přidaly stoličky z IKEI a prádelní šňůry, měl jsem jasno.