Délka textu: Článek přečtete zhruba za 5 minut.
Se Zlatým SSlavíkem to pochopitelně dopadlo tak, jak to dopadlo. Stejná zkorumpovaná vláda, která zařídila, aby ve volbách nevyhrálo SPD a Volný Blok, pod rouškou noci z volebních uren vytahalo všechny Ortelí hlasy, díky čemuž se naše kapela umístila až za Jelenem, ať už je to cokoliv nebo kdokoliv. Pochopitelně jsme rozpustili přípravy na sobotní slavnostní průvod Pardubicemi za romantického světla zapálených loučí a produkce duetu Deutschland über alles, který jsme sesmolili s Danem Landou na oslavu prvního místa.
Nasrat vole, blbečci. Za vašich ušmudlaných 12 tisíc hlasů a sedmý místo si o týhle nový pecce můžete nechat zdát. Dan si původně chtěl rvát vlasy, ale když jsme ho ujistili, že si tuhle novou českou hymnu necháme na příští rok, kdy se naši fans určitě polepší, přestal si drápat holé čelo a uklidnil se. Jen tak mimochodem jsme mu totiž prozradili, že jsme měli na SSlavicí afterparty s fans připravenej perník. A na to Dan slyší. Sehnali jsme ho přes naše fanoušky z Pardubic, ale teď, když žádná párty nebude, musíme se o něj postarat v kapele sami.
Ono dostat darem skutečný pardubický perník, to je něco opravdu osobního. Není to jako když sundáte ze stromu u dálnice vystresovanou vačici, zabalíte ji do krabice a ovinete červenou mašlí, desetkrát probodnete vykosťovacím nožem, aby se zvíře neudusilo, a pak dáte děcku k narozeninám, jakože se vám podařilo sehnat čímana, jen ho ten váš parchant nesmí v noci krmit a koupat. Vůbec ne. Dostat od někoho darem perník, to je intimní záležitost. Tak intimní, že se jí nevyrovná ani výměna filcek na periferii Nového Města na Moravě, kterému jistý pan Lukeš přezdívá lovení Pokémonů. Dostat od někoho perník… to zavazuje. Nezřídka až do konce života.
Danovi se trochu nepozdával. Prej byl nějakej světlej. Vůbec ne v odstínu třtinového cukru, jako kupuje od svého dealera z Hlaváku. Přiznám se, že mi to přišlo trochu divný, ale s perníkem nikdo v kapele zkušenosti nemá, a přikládali jsme to prostě vyšší kvalitě, kterou jsme dostali od fans.
Dan si nastrouhaný perník zkušeně srovnal stokorunovou stravenkou na platinové desce alba Zůstaň mým domovem, přičichl znalecky k nevzhledné lince prachu, a zkušeně poznamenal „ty píčo, v tom je koření!“ Usoudili jsme, že i Dan navštívil kinematograf, kde zhlédl dokument o těžení drog na planetě Arrakis, což perníku dávalo téměř posvátný význam. „Pyčo. Cítím z toho skořici. A ještě něco dalšího…,“ mínil Dan. No pochopitelně. Koření je vždycky cítit silným odérem skořice. To ví přece každý. Než jsme stihli Dana poučit, zmizela mu deseticentimetrová linka dobroty v nose. Ke druhé se nedostal. Ležel vyvalený na sedačce, rudý v obličeji a při vydechování mu z nosní dírky vždy vystřelil nepatrný obláček perníkového prachu.
S kapelou jsme se shodli, že když to takhle působí na zkušeného a Afghánistánem zoceleného rytíře, vojáka, zpěváka a zesilovače, nebudeme nic riskovat a zkusíme konzumovat drogu jinak, abychom měli lepší kontrolu nad příznaky. Shodně jsme zavrhli jehly. Jehel se všichni bojíme, což je koneckonců i důvod, proč jsme ještě nebyli na očkování. Navíc mám osobně nedůvěru k proveditelnosti, dostat všechen ten prach ze strouhaného perníku do těla přes tu tenkou jehlu není asi jen tak. To by docela určitě nefungovalo. Shodli jsme se ale, že ho prostě můžeme zkusit jen tak sníst. Třeba bude mít stejný efekt jako žvýkací tabák.
Jako. Ono se říká, darovanýmu perníku na zuby nehleď. Nebo tak nějak. Ale vážení, tohle byl hnus. Pro příště zůstaneme u vlastních dOrtelů, než zkoušet tyhle kavárenské novinky.
