Recenze: Baldurs Gate 3

Délka textu: Článek přečtete zhruba za 20 minut.

No dobrá. Nejen satirou je autor Paralelních listů živ a naše rubrika recenzí už pěkně dlouho nedostala nový content. Ale Baldurs Gate III byl jednoduše impulz, který jsem si jednoduše nemohl odpustit, ikdyž se zatím jedná o early access (pro štouraly: ne, není to placená recenze, BG je jen moje srdcovka a já mám po dvaceti letech čekání zase vlhko v trenýrkách.)

Náhlou hrozbu může odvrátit jen skupina hrdinů. Vy.

Celkem dlouho jsem seděl na WoWkách. Mám rád hry, které neomrzí po týdnu. Mám rád hry, které nejsou lineární. Mám rád hry, kde můžete rozvíjet svůj herní postavu. A předně mám rád hry, ve kterých je příběh a není to jen vyvražďování bez smyslu a cíle. Je to důvod, proč jsem 12 let hrál právě World of Warcraft. Kdo tuhle hru hraje i nadále, patrně tuší, proč jsem ji už přes 10 měsíců nezapnul. Vlastně jsem byl na vážkách, jestli si nový datadisku kupovat. Ten byl ostatně plánován na druhou polovinu října tohoto roku. Když pak došlo k poměrně pochopitelnému odkladu, ale zato byl releasnutý v early access Baldurs Gate, bylo rozhodnuto. Blizzard si může dále ostrouhat, protože tu mám něco lepšího. Zároveň mi nebyl schopen doručit slíbené Diablo IV, takže si může ostrouhat dvakrát. Mé peníze dostal někdo jiný.

Ah shit, here we go again.

Jasně, Je třeba podotknout, že srovnávat obě hry je v základu trochu faul. World of Warcraft těží z masivního multiplayeru. Jen těžko by WoWko dosáhlo svojí oblíbenosti, kdybyste hodiny nepotkali živou duši. (Naprosto záměrně nesrovnávám BG 3 s Diablem, protože co se obsahu týče, je BG odjakživa úplně někde jinde). V Baldurs Gate III na stránku druhou jde o one man show, kterou můžete nově doplnit o kooperaci. Další zásadním rozdílem je gameplay, a to zejména během soubojů, kdy se z Baldurs Gate stává čistě tahová strategie, kdy máte na jeden tah přesně určený budget o kolik metrů se můžete pohnout a co všechno můžete během tahu udělat. Srovnávám v tomto případě ale spíše atmosféru, protože jsem po dvaceti letech čekání poprvé našel důvod, proč nejít večer spát a propařit se do rána. Ano, před dvaceti lety to byla naposledy hra Baldurs Gate II. Nabízí se i srovnání se sérií Divinity a přiznám se bez mučení, že mě tato série minula. Kritika, ale i pochvalné komentáře nicméně naznačují, že Baldurs Gate 3 je „jen“ Divinity převlečené do jiného realmu. Tolik k očekávání, co vám tato hra může nabídnout.

Zamilovali jste si sérii Divinity? Pak se vám s největší pravděpodobností bude líbit i Baldurs Gate 3 (nebo právě proto ne). Hru má totiž také na svědomí studio Larian.

Také je třeba zmínit, že tahle „recenze“ je v zásadě jen souhrn prvních dojmů a má jen informativní charakter. Mám za sebou aktuálně nějakých 12 hodin hraní, což je žalostně málo k tomu, aby šla hra hodnotit v rámci svojí komplexnosti jako celek. Krom toho se třetí Baldurs Gate stále nachází v early access, a pěkných pár měsíců tam ještě zřejmě bude. Je to tedy sice nepravděpodobné, ale není možné vyloučit, že z příběhové linky nezůstane kámen na kameni. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že tvůrci zatím uvolnili pouze první akt z celkem tří plánovaných, takže ne, hodnotit hru v tomto případě opravdu nemá smysl. Co však můžeme hodnotit jsou první dojmy.

Vezměme to tedy popořadě. S čím se tvůrci skutečně vymazlili, je engine postav, který vám nabídne hned šest ras plus dvě rasy zvrhlého mezidruhového páření, během kterého vznikl poloelf nebo polotrpadlík. V zásadě nic, s čím byste v reálném životě chtěli mít něco společného. Vybírat si tedy budete dobrovolně mezi Elfem, Tietlingem, Drow, Člověkem, Trpaslíkem a Githyanki, kteří se skoro tak blbě čtou, jako se píšou. Já si vybral Tietling, protože jsem si vždycky přál hrát za charakter z reklamy na přípravek podporující erekci. Můj hrdina se jmenuje Clavin a přišel natrhnout pár prdelí nepřátel. K tomu si můžete pochopitelně vybrat i class postavy. Osobně mi zejména kvůli survival bonusu přijde bojovník poněkud boostnutý oproti ostatním třídám, ale naštěstí mi to úplně nevadí. Zejména proto, že jsem si bojovníka vybral.

Připraveni? Můžem hned!

Co prozatím spuštěno není, je origin postavy, o které v zásadě nic nevíme, a jeho volba by mohla ve hře poměrně zásadně zamíchat kartami. Zajímavým doplňkem je i tvorba postavy, „o které sníte“. Zda se ve hře reálně někdy objeví, není jisté, ačkoliv to k tomu vysloveně vybízí. Co naplat, je ta pravá chvíle, abych projevil solidaritu s BLM a gender studies. Moje lezbická černá dwarfka je něco, o čem se mi v noci zdát rozhodně bude, jen si zatím nedovolím odhadovat žánr snu. Prozatím mi tato žena alespoň během hraní svým mužným hlasem dělá vypravěče.

To je ona. Černá perla. Vzhledově i tvarově

Řeknete si, to muselo dát práce a přitom taková blbost… A tvůrci vám dají (dali) za pravdu. Podle statistik si od releasu lidé nejčastěji stejně usmolí něco, co se vzdáleně podobá Star-Lordovi ze Strážců galaxie. Jasně, mohli jste mít trpaslíka s fialovým plnovousem až na zem. Mohli jste mít na první pohled fascinující Githyanki, kteří jsou přes své kočičí oči ve tmě z nějakého důvodu šeroslepí. Mohli jste mít bytost, která se až nápadně podobá čertu a práskat okolo sebe ocasem, ale to ne. Většina lidí si z nějakého důvodu vybrala ten nejobyčejnější vzhled postavy ze všech možných. Prostě variantu, za kterou byste každou hru na první dobrou upálili pro svoji neinovativnost, kdyby vám předhodili na monitor cápka s tváří Krasoně.

 

První, co vás hra naučí, je, že každý dobrý skutek bývá obvykle po zásluze potrestán. První živá „bytost“, se kterou se potkáte, je mozek, který na vás mluví z volně pohozené mrtvoly. Je to zároveň odpověď na otázku, proč má hra PG18. Právě pro tyhle lehce nekomfortní situace. Mozek škemrá, ať mu pomůžete a vyloupnete ho z lebky. Odmění se vám tím, že se vás po vysvobození pokusí sežrat. A to je teprve asi pátá minuta gameplaye.

Ne. Mozky obvykle nemluví. Ani ty, ze kterých lezou chapadla.

Brzy se k vaší postavě začnou přidávat další členové party, které spojuje nejen chuť po pomstě a poražení hrozby. Hrozby, kterou může odrazit jen několik hrdinů, které máte shodou okolností na starosti právě vy. A pak je tu samozřejmě i svět, který musí pocházet z hlavy šíleného scénáristy, který několik posledních let trávil zavřený ve sklepě žmoulající si chomáče vlasů, zatímco sepisoval neuvěřitelně komplexní magořinu, jakou příběh Baldurs Gate 3 na první pohled je. Připravte se na to, že jakékoliv rozhodnutí může a bude mít vliv na další průběh hry. Pošlete mága, který až příliš narušuje vaši bublinu komfortu do prdele? OK. Ale už se nedozvíte, že je to iluze zesnulého mága, který hledá někoho, kdo by jej oživil. Máte příliš ostrý jazyk na náhodného kolemjdoucího? Kolemjdoucí může mít podobně ostrý meč, se kterým se už ale tak snadno nevypořádáte. Aby toho nebylo málo, na spoustu věcí má přímý vliv náhoda, která je ve hře řešena hodem kostky. Pokud chcete například nasraného kolemjdoucího s vytaseným mečem uklidnit, že jste to tak nemysleli a že se omlouváte, ještě to nutně nemusí znamenat, že vaši omluvu přijme. Ve hře jsem po několika hodinách narazil na několik stovek, možná tisíc NPC, a každé má nějakou unikátní informaci, případně vykonává nějakou činnost. Právě tohle je doména série Baldurs Gate, ke které se zatím nepodařilo nikomu přiblížit. A Diablu už vůbec ne.

Své protivníky můžete mnohdy zastrašit nebo přemluvit. Meč není vždy ta jediná cesta, jak dosáhnout cíle.

Dalším skvělým aspektem je grafika. Možná si řeknete, že když na své posluhovače koukáte z výšiny monitoru, že se prostě tu a tam nějaký ten polygon odflákne, ale to ne. Můžete si nascrollovat do ksichtu Lae’zel a přepočítat jí šušně v nose. OK, občas se vám možná stane, že propadnete texturou, ale to není ani tak problém grafiky samotné, a hodnotil bych to spíše do ovladatelnosti, kterou je – přiznejme si – nutné ještě dotáhnout. Nestalo se mi jednou, aby se mi do cesty například postavily dveře, které jsem už jednou rozmlátil, protože jsem trpěl absencí klíče a šperháku. Nová generace dveří, která zde byla zničehonic instalována byla navíc upgradována, a už je není možné rozbít. Naštěstí zůstala aktivní feature „skoč do zdi“, a při tomto milém bugu je možné svoji frustraci kompenzovat proskočením překážejících dveří, které po tomto akrobatickém kousku zůstanou netknuty v pantech.

Že hra není kompletní, je vidět kvůli poměrně vysokému počtu glitchů a bugů. Třeba tady se Clavinovi zasekl ocas. Nejenže mu to nevadí, ale zase není ani takový problém natáhnout ho přes půl obrazovky.

Tímto se dostáváme k ovladatelnosti, která má bohužel trochu více much. Ok. Napíšu to znovu. Ovladatelnost je aktuálně tak trochu mršina, kolem které poletuje hejno much. Není nic zábavnějšího, než pokusit se otevřít bednu, která je pár kroku od vás, přičemž váš posluhovač si vybere tu nejkratší cestu, která vede okolo baráku s hordou goblinů, které jste opravdu potkat nechtěli, ale zase vám tak tvůrci dávají alespoň šanci vyzkoušet si, kam až můžete zajít s vlastními silami… Není zazší hladiny zoufalství, než když stojíte tváří v tvář na mostě z pavučin pavoukovi, který je vzdálen asi metr od vás, ale nemůžete ho zasáhnout, protože postava si usmyslela, že pavouka bude chtít obejít zespodu, vyšplhat na zeď z druhé strany a bodnout pavouka do zadku. To samozřejmě neudělá, protože na tour de jeskyně nemáte dostatek prostoru a povolené akce. Podobně otravná pak dokáže být i kamera, která se velmi ráda zaměří raději na šutr ve zdi, než aby vám ukázala, na koho máte úročit. Není to nic, co by určitě před uvolněním ostré verze nebylo opraveno, ale připravte se na to, že to je (ne)výhoda, kterou váš protivník určitě využije.

Souboje jsou řešeny čistě tahově. Konkrétní postava se dostane k akci až po tom, co svůj tah udělají všechny ostatní přeživší (případně neživé) entity.

Umělá inteligence je totiž po všech čertech prohnaná, a můžete si být jisti, že armáda nemrtvých zná svoje katakomby mnohem lépe než vy. Je proto vždy vhodné zaujmout strategické pozice dříve, než to udělá váš protivník. V Baldurs Gate 3 to může být uzavřená místnost, díky které k vám protivníci mohou vbíhat jen po jednom, nebo například vyvýšené místo, které vám dává určitou výhodu v boji. Zejména, když k vám protivník nemůže vylézt. Dostali jste od nemrtvých na prdel? Vlezli jste do stodoly, kde si to zrovna rozdávali skřeti a těm se nelíbilo vaše voyeurství? Nevadí. Vždy můžete svoji smrt zvrátit tím, že obnovíte hru z nějaké dřívější pozice, abyste svoji chybu zopakovali. Otázkou jen je, kde se vaše uložená pozice nachází, protože autosavů je poskromnu.

Nasraná zlobryně, které přerušíte její „Death by snu snu“ rituál, je ten poslední způsob, jak chcete zemřít. Přesto do té stodoly vlezete zas, i když tam vůbec nemusíte. A podobně zvrácený humor je protkaný celou hrou.

A tohle není chyba hry. Máte možnost hru kdykoliv uložit. To vy jste kreténi, že si hru zapomínáte manuálně ukládat. Ale naprosto chápu, že proklejete tvůrce ve chvíli, kdy zjistíte, že poslední autosave byl před půl hodinou.

Poslední doménou třetího Baldurs Gate je rozsáhlost. Většina her v dnešní době dosahuje herního času okolo dvaceti hodin. Tvůrci her navíc mají tendenci tento limit zkracovat na nějakých 8-10 hodin čistého herního času. Přesto jsem po deseti hodinách odhadem v první čtvrtině. Abych byl přesnější, v první čtvrtině prvního aktu, protože zbytek hry zatím nebyl uvolněn. To z Baldurs Gate 3 dělá hru skutečně na dlouhé večery. Má to svá pozitiva například v tom, že nemusíte každý týden kupovat novou hru za 60 EUR, abyste se neukousali po večerech nudou. Ano, nereleasnutý content samozřejmě může být kratší (a to i výrazně, kdyby chtěli tvůrci zákazníky nasrat), ale i tak vás čeká už teď výhledově přes 400 hracích hodin, pokud chcete kopnout skutečně do každého kamenu ve hře (u některých to fakt jde).

I na Ďábla dojde, který je připraven dát vám nabídku, která se neodmítá. Každý, kdo je při smyslech ji odmítne.

Nespornou nevýhodou tohoto kolosu je hardwarová náročnost, která si nebojí říct hned o 16 GB RAM a z vašeho disku ukrojí hned 80 GB. Až bude hra celá, počítá se navíc hned se 150 GB volného místa na disku. Přestože hra není podporována v češtině, pár týdnů už na překladu díky svolení Larianu pracuje asi dvacítka Čechů. Přesto se předpokládá, že překlad samotného prvního aktu nějakou dobu potrvá. Přece jenom, přeložit 70 000 řádků textu je poměrně výzva.

 

 

Verdikt:
Adept na nejlepší RPG hru, která kdy byla stvořena
Bohatý engine pro tvorbu postavy
Svěží a dobře propracovaná grafika

Čeština na obzoru. Vzdáleném.
Skvělý způsob, jak přežít koronapokalypsu
Komplexnost hry zajišťuje, že většina vašich rozhodnutí zásadně ovlivní průběh hry

Engine pro tvorbu postavy ještě není v early access kompletní
Ovladatelnost a zejména pathing by potřebovaly ještě trošku práce
Kamera je občas poměrně frustrující
Nevybalancovanost některých postav, které nejsou ani tak zranitelné, jako spíše smrtelné při zásahu
Poměrně časté bugy, občasný pád hry

 

 




Za tři roky jsme to konečně dotáhli v Křišťálové Lupě do nominace na ocenění. Pokud nás nutně budete chtít vidět na bednách, a uštědřit nám tak panickou ataku z důvodu opuštění komfortního pocitu anonymity, budete muset udělat ještě jeden malý krok. Dát nám hlas >>ZDE<<

Post Author: Parzival

Maskot Paralelních listů. Ajťák, grafik, PPC-Ninja a autor placený Sorosem s konexemi na Kalouska. O poledních pauzách chodí po ulicích města, hladí děti po vláscích a kolemjdoucím rozdává květiny. Mezi sedmou a osmou večer roní černé perly a ve volných chvílích léčí pohledem rakovinu. Parzivalův ultimativní Spotify playlist: https://spoti.fi/2YrcTIi