Silniční veš

Jako jasně. Ve své hluboké reflexi připouštím, že jsem píčus. Za volantem ještě možná více než za klávesnicí. Vždy si vzpomenu na animák Disneyho, který svého času ve Spojených státech promítali všem uchazečům o řidičský průkaz. Nosnou myšlenkou byl spořádaný občan, který se po usednutí za volant změnil v šílené krvelačné monstrum, jež se neštítí jet dokonce vyšší než povolenou rychlostí a občas přes zuby procedí nějakou tu sprostou nadávku. Abyste věděli, můžete si za to sami. Pokládám se za dobrého řidiče, ačkoliv přiznávám, že dopravní značky osobně pokládám spíše za doporučení než za předpis. Za měsíc si takhle nalítám okolo 4 000 kilometrů, což není úplně hodně. Zase ale spoléhám na kumulaci kilometrů a za tu dobu, co vlastním řidičský průkaz, jsem ujel vzdálenost na Měsíc a zpět. Což je mimochodem více, než ujel papež Jan Pavel druhý se zařazenou jedničkou ve svém papamobilu. Prostě dost na to, abych vypozoroval chování ostatních účastníků provozu. A dost na to, aby se ve mně spouštěl Pavlovův reflex pokaždé, když na specifické účastníky narazím. Většinu z nich totiž z hloubi své duše nesnáším a tajně si přeji, aby skončili v sedmém kruhu pekla, kde se po zbytek věků vyučuje algebra.

Parzival za volantem, kolorováno u Disneyho Klasický cyklista je zřejmě nejpočetnějším zástupcem silniční vši. Nemohu s odstupem času říci, že nejhorší. Ale jeho početnost jednoznačně zvyšuje status nasranosti, kdy mám během pátého míjení cyklisty nutkavou představu náhle strhnout volant doprava, a uklidit nebohého kurvitele provozu do škarpy, kam patří. Abyste rozuměli, proti cyklistům nic nemám. Ať si klidně courají po cyklostezkách. Ale když už mají potřebu lézt na silnice, ať třeba dodržují určitá základní pravidla. Třeba ať svítí i ve dne. Ať mají povinnou výbavu včetně náhradní pneumatiky, a hlavně ať dodržují něco jako minimální předepsanou rychlost. Také by se mohli naučit, že když dva píčusové jedou vedle sebe, obvykle to v rámci dopravního provozu znamená, že ten levý se pokouší předjet toho napravo. Předjíždění pak probíhá obvykle v co nejkratším možném časovém úseku. Ne na vzdálenosti sedmi kilometrů, kdy si s lehce pokřiveným úsměvem užívám pomalou jízdu za párkem píčusů. Dříve nebo později to vzdají. Buď se zařadí, kam patří, nebo s jazykem na patách zastaví oba. Jen málo věcí mě dokáže nasrat více než píčus na jednostopém vozidle, který si to štráduje uprostřed cesty svojí konstantní rychlostí 7 kilometrů v hodině, přičemž zoufale prohrává svůj rychlostní souboj s hlemýžděm u krajnice. Kolona v nepřehledném terénu může mít několik set metrů kvůli jednomu píčusovi v elasťácích, který pokládá za vhodné vystrkovat na vás zařízlou prdel, zatímco sleduje panoramata na veřejné komunikaci. Prostě na přeshubu. Když se podíváte na českého nejznámějšího zastánce kurvení silničního provozu Vaška juniora, musí vám být jasné, že se na tomto silničkáři už někdo pokusil srovnat si karmu. Zřejmě opakovaně.

 

Véna junior je tradiční zástupce píčuse na silničním kole

 

Horší než cyklista může být snad už jen „řidič“ takových těch verglů, co z dálky připomínají probodanou krabici od mlíka na kolečkách. Tohleto vozítko má maximální rychlost 70 kilometrů v hodině a jedna z mála možností, jak zvýšit tuto rychlost, je volný pád ze skály. Ideálně i s řidičem. Provozovatel je zpravidla píčus, kterého přestalo bavit srát další účastníky provozu jízdou na silničním kole. Pokládá jako zvláštní privilegium a luxus zvedat krevní tlak ostatním řidičům i bez toho, aby mu déšť chlejstal na mastné čelo. Alternativně tenhle vergl může řídit sedmnáctiletý synek se zlatou lžičkou v prdeli, protože na něj stačí řidičák na fichtla. Speciálním znakem je dunící hudební souprava a autorádio, které má zpravidla vyšší cenu než zbytek automobilu.

 

Pokud z nějakého důvodu usilujete o titul největší píče v okolí, pořiďte si takové vozítko. Jste-li teenage panic a plánujete se svým protějškem první sex právě v autě, počítejte, že vám během toho budou asistovat hasiči, co se vás pokusí vystříhat.

 

Vyloženě pak kupodivu pěním u řidičů kamionů. Kdo by to řekl? Tyvole, každé škrábání do toho kopce s náklonem 35° je jako tah sportky a čekání, jestli to i tentokrát vyjde. Jako jasně, že by to ten ultimativní čurák mohl objet tou druhou cestou, která je asi o šest kilometrů delší, ale to ne. Raději se bude pět minut škrábat do kopce. Protože jakože spěchá. Řidič kamionu celkově logicky nemůže být nejostřejší tužka v penálu. Na tom není nic špatnýho. Někdo prostě musí bejt ten chytrej, a jinej zase musí bejt ten kokot, co leze všem na nervy a nikdo ho nemá rád. Ale proč musí sedět zrovna v krabici, která nejde předjet ani vytlačit ze silnice, to prostě nepochopíte. Předjíždění kamionů je pak kapitola sama o sobě, která ostatně prosákla už i do popkultury. Pokud je rychlejší kamioňák rychlejší o půl kilometru v hodině než pomalejší kamioňák, je to obvykle bráno jako výzva k předjetí. Konečný efekt se pak podobá matematické úloze o třech neznámých, kdy se ptáme, za jak dlouho rychlejší kamioňák předjede pomalejšího, přičemž pomalejší kamioňák se v polovině předjíždění probudí a zrychlí o půl kilometru v hodině? Po kolika kilometrech dříve rychlejší (aktuálně stejně rychlý kamioňák) pochopí, že pokud je stejně rychlý jako pomalejší (aktuálně stejně rychlý) kamioňák, nemá šanci pomalejšího (aktuálně stejně rychlého) kamioňáka předjet, aby se znovu zařadil do pomalého pruhu a po deseti minutách tento ceremoniál opakoval?

 

Áaaaa, tuhle písničku bych chtěl věnovat všem spěchajícím kamioňákům!"Jihlavská SPZ. Tyvole. Tyhle entity jsou ztělesněním řidičů, kterým byl přidělen řidičák v rámci okresní tomboly mysliveckého plesu. Horší než řidič s jihlavskou značkou může být už jen řidič s jihlavskou značkou v autě, které vypadá jako probodaná krabice mléka na kolečkách, kterou řídí vysloužilý cyklista. Tyhle ezobytosti se naprosto vymykají tabulkovým normám kreténů, píčusů a kokotů a spadají do zcela separátní skupiny lidí, které prostě na silnici potkat nechcete. Že jste se setkali s něčím nadpozemským poznáte už ve chvíli, kdy začne v serpentinách vyhazovat blinkr. V každém záhybu. Aby bylo zřejmé, že to neplánuje narvat do skály, případně se vrátit zkratkou na začátek kopce. Že blinkr zásadně nepoužívá ve chvílích, kdy by měl, je jen takový malý drobný detail, který celkově dokresluje nepoužitelnost tohoto řidiče v běžném dopravním životě a například v Praze by ho sejmula první zaparkovaná šalina. Obvyklá rychlost se pohybuje na hranici sedmdesáti kilometrů v hodině, protože na šaltpáce zatím neobjevili čtvrtou rychlost a pětka se nachází pouze v manuálu vozidla a v zapomenutých legendách. Naprosto kritickou situací je změna počasí. Pokud například déle než tři dny svítí sluníčko a pak se zatáhne a zaprší, je to bráno jako impuls pro panic alert. Už tak nízká rychlost je snížena zpravidla ještě o polovinu. Náhlá sněhová přeháňka je brána jako výzva ke snížení rychlosti, která se blíží stavu zaparkování vozidla na komunikaci. Jezdím teď v novém autě. Beru částečně jako pomstu vesmíru, že má jihlavskou SPZ, což jsem přijímal jen se sebezapřením. Ale zase je to zajímavá sonda do světa těchhle pseudořidičů. Mávají na mě, usmívají se a celkově jsou šťastní, kdykoliv potkají auto se stejným stigmatem. Usmívají se přesně do té doby, než se objevím za nimi.

Majitel vozidla s jihlavskou SPZ míří nakoupit do civilizace

Naprostým živoucím unikátem, který si vysloužil vlastní skupinu, je SAPIK. Tohohle účastníka provozu s jihlavskou SPZ potkávám praktický každý den. Oktávka, na které byl proveden tuning ve formě namontované lešenářské trubky na výfuk, je jednoduše nepřehlédnutelná. Na kufru se pak stříbrnými verzálkami stojí nalepené zřejmé jméno tunera SAPIK. OK, s postupem času a závratnou třicetikilometrovou rychlostí, kterou se Sapik po silnicích prohání už sice písmenko S uletělo, ale APIK tam je furt. Za tři roky, co mu přes čelní sklo čumím na prdel shnilé škodovky jsem zatím neurčil, zda mě více irituje jeho auto, řidičský sklil, nebo pět plyšových veverek, co se mu houpou za zadním sklem a evokují tu jedinou rozumnou věc, kterou by měl řidič udělat - pověsit se mezi ně.

Takhle nějak si představuji, že vypadá Sapik se svým spolujezdcem. Takhle nějak prostě musí vypadat.

Zvířátka miluju. Zejména na talíři, ale třeba kočka nebo pes má své kouzlo i jinde než v pupíku. Každopádně si například takové srny vysloužily můj respekt. Zvířata mají totiž narozdíl od lidí právo být debilnější než lidé. Před nějakými patnácti lety jsem měl se srnou takovou krátkou epizodu, během které mi posrala zadní sklo, ale zase jsem se tehdy naučil očekávat neočekávané. Byla letní noc a schylovalo se k celkem pekelné bouřce. Nakonec toho moc nenapršelo, ale zvířata měla nablikáno. Jel jsem tehdy domů ve svém prvním autě. Žigulíku. Kouzelnou vlastností tohoto auta je, že má přes jednu tunu. Takže i když fouká silný vítr, jednoduše to nepoznáte (útočím na všechny z vás, co si vyvážíte prdel v plechových Fabiich a očima se při slabém vánku snažíte udržet ve vlastním pruhu). Tu na mě vyskočila z pole srna a že jestli ji nechci kousek svézt. Svezl jsem ji asi tak dvacet metrů. Hlavou mi rozmlátila čelní masku, zádama promáčkla blatník, který se zakousl do pneumatiky. Žigul na místě udělal hodiny a nabral srnu před kufr, díky čemuž mě seznámila s kuličkovým způsobem vylučování, které mi rozpatlala přes sklo. Pak se sebrala a zmizela v poli. Tak jsem srovnal blatník a s vrakem se rozjel znovu. Křup. Pod kolo mi skočil zajíc. Pamatuju se, že u ježka jsem už ani nebrzdil. Každopádně, jak říkám, jinak mám zvířata fakt rád.

Oh deer god

Jsem si jist, že časem se tento seznam rozšíří o další skupiny. Ostatně, čert nikdy nespí. V poslední době začínají být poměrně nebezpeční například chodci, kteří z nějakého důvodu přišli na skutečnost, že mají absolutní přednost.

 

---

Pokračovat na další Parzivalův Patron článek z cyklu:

• Jak jsem deislamizoval Českou republiku
• Jak jsem pracoval u Vodafone
• Jak jsem u Vodafone přestal prodávat Nokii
• Jak jsem u Vodafone přestal prodávat Android
• Jak jsem přestal pracovat u Vodafone
• Jak jsem pracoval pro Apple
• Jak jsem byl telemarketingová pijavice
• Jak jsem byl pasivní rodič na plný úvazek
• Jak jsem se měl stát otcem
• Jak jsem dostal přidáno, více než jsem chtěl
• Další desítky článků

Registrovat se na Patreon:

Chcete se stát oficiálními podporovateli našeho projektu a přečíst si k tomu nějaké ty informace ze zákulisí a našeho života? >>REGISTRACE NA PATREON<<