Letos uplynou čtyři roky od doby, kdy jsem se k téhle nízkoprahové a volnočasové organizaci přidal. Už tehdy ten výhled nebyl kdovíjaký. Práce i o víkendech, žádné stravenky, ani kilo měsíčně na penzijní spoření. Vyhlídka na důchod je teda taková, že budu bloudit ulicemi Ostravy, lidi se se mnou budou fotit jak s Tylerem Durdenem a dávat mi kilo do KFCčka.
V podstatě jsou zde dvě verze. Oficiální, kterou jsem ze svého medailonku distribuoval do všech koutů galaxie a neoficiální, čili tu pravdivou. Ta první verze pochází někdy z roku 2018, tedy krátce poté, co jsem se k tomuhle pojízdnému cirkusu přidal. Byly to skvělé časy, kdy Parzival byl ještě mladý a plný životních ideálů. To takhle Parzival jednou seděl v hospodě a hrál karty. Protože je to (jak už jste ostatně zjistili) zmrd, je v kartách fakt dobrý. Svoje protihráče obere o všechno od spodního prádla i s příchutí, přes domnělé zlaté prsteny z mosazi, co se v rodině předávají už po staletí (ve skutečnosti je děda šlohnul ze studeného skopčáka), až po vkladové knížky vašich potomků. Takhle dobrý je Parzival v kartách. No a přesně takhle jsem se dostal do redakce. Když člověk potupně prohrává v kartách, má v podstatě jen dvě možnosti. Odejít sice bez trenek, ale zato se zbytkem cti, nebo se pokusit vyhrát spodní prádlo a půl balíčku orbitek zpátky. Nepovedlo se a Parzival mě doslova vyhrál v kartách.
Určitě teď chápete, proč jsem o téhle verze opustil. Je zkrátka moc přitažená za vlasy. Tím konkrétně myslím tu část, kde konstatuji, že Parzival byl ještě mladý a plný životních ideálů. Z dobových pramenů totiž víme, že takové období nikdy neexistovalo. (Pevně doufám, že mu kocour schová brýle a tohle si nepřečte. Jinak si možná brzo přečtete, jak jsem se stal exredaktorem paralelních listů)
Teď k té reálné verzi událostí. Tehdy jsem byl prostý dělník z lidu. Doslova. Na výšce jsem byl teprve druhý semestr, pořád jsem nevěděl, kde v kampusu najít toaletu a vždycky omylem narušil sezení nějakého kultu, jako jsou třeba karlovarští knedlíkoví puritáni. Ještě jsem ani nebyl zavrtaný hluboko v korporátu a na pivo si musel vydělávat manuální prací. Vskutku otřesná doba. Paralelky jsem tehdy sledoval možná dva měsíce a nevěřil jsem, že by satiru mohli dělat lidi starší třiceti. Tehdy existovala skupina, jmenovala se tuším "Někdo nám diktuje, o čem máme psát", kde mohli fašounci zkusit napsat vlastní články. Přirozeně měla skupina aspoň kolem stovky členů a 99 z nich byli čumilové. Podmínky pro přijetí byly tehdy brutální. Konkrétně musel uchazeč napsat tři kvalitní články. Někteří by to nesplnili doteď (vy víte, na koho narážím).
Moje paralelní prvotina pojednávala o tom, jak se Okamura chce vrátit ke kořenům. Uprchlíci nikde a vypadalo to, že už ani nepřijdou. Stejně jako fotr, co šel před patnácti lety jen pro cigára. Naštěstí tu stále jsou staří dobří cikáni, kterých tu máme plno. Stačí jen zvednout stavidla nenávisti. Druhý článek označil Vodňanskou drůbež jako eko firmu roku. Klasický vtípek narážející na to, že v některých uzeninách se maso nachází pouze tehdy, pokud zrovna na lince pracuje nový řezník a strká prsty tam, kde nemá (A tím se myslí buďto mlýnek, nebo předákova žena). Přijímací rituál završil článek o tehdy ještě aktuálním teroristickém útoku v podobě pokácení stromů na železnici. Česko mělo svého prvního teroristu. Jupí. Akorát to nebyl Assád, místní prodejce kebabu a zcela jistě volnočasový prznič ovcí, nýbrž starý a zmatený dědula.
Po tomhle jsem se dostal do redakce. Parzival mi tehdy psal ze svého soukromého účtu, což jsem si prvně vyložil jako spambota, co mi právě oznamuje, že admin paralelních listů chcípl a zanechal mi velké dědictví. Jen mu musím prvně poslat pět litrů na vyřízení administrativních záležitosti. Pokud bychom to měli číslovat, dostal bych po Parzivalovi a Nodaxovi krásné pořadové číslo 3.