Jediná entita páchající ještě horší životní rozhodnutí než já, je můj současný zaměstnavatel. A že ta laťka je kurevsky vysoko. Výš než je stratosféra. Výš než Karel. Prostě si představce laťku pro skok vysoký, jak si spokojeně plave mrazivým a mrtvým vesmírem. Přesně takhle vysoko.
Náš příběh začíná někdy na začátku koronavirové pandemie. Tehdy to byla katastrofa. Ostatně jako všude. Všeobecná panika způsobená prvními třemi případy koronaviru v České republice všechny totálně paralyzovala. Po výrobní hale začali lidi místo pracovních bot chodit buďto v sandálech, nebo rovnou bez bot, ale za to s transparenty o blížícím se konci. Parta fešáků z údržby začala stavět novodobou archu, kterou by místo na vodu spustí na hladinu rozlité taveniny, až přijde den zúčtování a nám se vylijou všechny tavící pece. Prostě pravá poctivá katastrofa biblických rozměrů jako za starých časů.
Člověk po týdnu očekával zklidnění situace. Akorát, že vůbec. Všichni zaměstnanci, kteří ještě nebyli uloveni skupinou kanibalů a opečeni nad hořáky pro nahřívání forem, upínali své zraky na ochoz, zda se objeví někdo z HR oddělení a situaci uklidní. Nestalo se. Management byl příliš zaneprázdněn posouváním balíků peněz po hrací ploše, jako kdyby plánovali taktiku na bitvu u Waterloo. A tak panika vesele pokračovala. Všichni se ve strachu snažili ze situace vytěžit maximum. Dezinfekce je nedostatek a pokud už nějaká je, na hajzlech se stojí fronty jak na banány a lidi si jí čepují do PET lahví na doma. Další spekulanti, co právě objevili Bazoš se přes vrátnici snaží pronést hajzlpapír, čistící prostředky štípnuté uklízečkám přímo z vozíku (a tady se těch lidí musím zastat, hadrokomando si stejně vystačí s jedním hadrem vymáchaným v záchodové míse a dokáže s ním přetřít celou fabriku), nebo třeba kýbl se zbytkama z kantýny.
Jak už to tak bývá, reálně se něco začalo dít, až když to nikoho nezajímalo. Začalo to hromadným rušením objednávek. Škrt sem, škrt tam a najednou nemáme pro koho vyrábět. Nevadí, budeme tedy vyrábět do zásoby. To dává smysl. V prostředí, kde se aplikuje převážně just in time a drží se pouze zásoba na 48 hodin, kdyby náhodou někomu do stroje spadla bageta. Přichází květen a odstávka výroby. Nejen že nemáme komu dodávat, ale už ten vyrobený materiál nemáme ani kam dávat. Jdete na hajzl a v míse je materiál. Otevřete šuplík a v něm je materiál. Skříňka na oblečení? Materiál. Chcete si koupit bagetu? V automatu jsou v prázdných přihrádkách narvány kusy určené k prodeji. Akorát je teda nikdo nechce. SPOILER ALERT: Jsou tam doteď. Vyráběli jsme totiž nejen kusy, které nikdo nechce, ale dokonce i takový materiál, který zákazník už několik let nepoužívá.
Během května se po fabrice procházel fešák z logistiky s kalkulačkou v ruce a počítal. Několikrát ho musel vyprošťovat vrtulník. To když zrovna zapadl do hromady materiálu, nebo se urvala lavina a on dopadl jak Čech v žabkách na výletě po Tatrách. Verdikt byl jasný. Bageta s kuřecím gyrosem je zdaleka nejlepší a fabrika bude stát minimálně tři týdny a i pak se bude vyrábět pouze na zlomek kapacity. Před vedením tak stálo poměrně jednoduché rozhodnutí. Podržet si lidi na osmdesáti doma, protože nejpozději v létě se vracíme zpět do plného provozu, nebo je hromadně utratit. Naše firma je řízena tak trochu jako továrna na čokoládu. A právě proto začal od dalšího týdne chodit po výrobě veterinář a nařídil hromadné vybíjení zaměstnanců, jak kdyby se u nás vyskytla ptačí chřipka. A ono přišlo léto. A objednávky. No a neměl kdo vyrábět.