Elektronická hudba patří nepochybně k mým oblíbeným neřestem. Osobně nemám úplně specificky vyhraněný hudební styl, který bych preferoval. Podle nálady jsem schopný poslouchat core, někdy dostanu šmak pustit si nějakou tu Metallicu a zavzpomínat na doby, než se můj papá v mých 23 letech jednoho dne sebral do sámošky pro cíga a mé maličké já, mou tehdy ještě straight sestru a mou čerstvě raka zbavenou maminku nechal on our own. Někdy mám chuť si poslechnout nějakou super epic trailer music a zasnít se do reality, ve které jsem se sebou něco dělal. Jestli ale za něco vděčím svému otci, tak je to fakt, že jsem vyrůstal na Scooterech. Tenkrát pro mě specifika žánrů a podobných pičovin téměř neexistovala, a tak jsem si svědomitě žil dál s faktem, že se mi líbí Tuc Tuc hudba. Ale jak šel čas dál, objevoval jsem další taje elektronické hudby, které mě pak následně přivedly k trance a ultimátně k mému oblíbenému DJovi Arminu van Buurenovi. Ale s poslechem hudby se dostanete pouze tak daleko, aby vás uspokojovala, a já měl vždycky veliký respekt vůči tvorbě. Prostě udělat z hovna něco. A jelikož mi rodiče krom dobrého počítače a her do vínku naložili pěkné hovno, rozhodl jsem se pořídit si svůj první mixpult a naučit se mixovat kompletně sám.
Balím kundy na své vařiče
V mé osobní zkušenosti lidi považují za DJe někoho, kdo je děsně cool, a zatím co je in the mix třetí hodinou za pultem v propoceném klubu, zvládne scratchovat a mixovat songy levou rukou a tou pravou při tom prstit tvojí starou. Ne že bych nebyl cool, tohle sice jako zvládnu, ale o tomhle hudba nikdy není. Tudíž začátky byly relativně krušné. Naučit se mixovat hudbu je poměrně jednoduchá záležitost, ale bohužel je umocněná jednou výhodou, která ovládla i úspěšnější DJe v této branži: Dneska stačí zmáčkout tlačítko sync a nemusíte dělat ani hovno. Dvě písničky se vám přesně srovnají, nemusíte nijak čachrovat s jog koly a v mezičase se můžete oddávat prstění něčí staré, jak bylo avizováno dříve.
Moje inkvizitivní já tudíž nebylo s tímto spokojeno a rozhodl jsem se, že se naučím mixovat tak, jak se má, prostě postaru, srovnávat si BPM a beaty sám, aby, když se něco zesere, nezněl daný mix jako hovno. Bylo mi tudíž velkým potěšením, když mi moji spolužáci na střední následně říkali, že to, co jsem produkoval za mixy v té době, jsem nemohl dělat já sám a jednoduše jsem je musel někde čorovat z internetu. Taková ta urážka, která vám až lichotí.
Žádné kundy jsem samozřejmě na své DJství v té době nesbalil. Jednou se mi dokonce stalo to, že jsem pozval kamarádku na návštěvu, celou dobu jsme se bavili, relativně v pohodě a na konci návštěvy z ní vypadlo, že nikdy v životě neviděla tak líného člověka, jako jsem já. Seč jsem člověk přirozeně líný, nebylo v ten daný moment nic, co by mohlo prozradit mou náturu, tudíž jsem se prostě musel zeptat, jak na to přišla a co tím myslela. Následně pak na mě vyvalila, že jen líný člověk si může ohřívat jídlo u svého pracovního stolu a že jinak nechápe, proč mám na stole ty velké vařiče. Nejhorší na tom je, že to myslela naprosto vážně.
Lidem skutečně nepolíbeným DJingem všechny ty čudlíky a kolečka neříkají nic, tudíž není se co divit, když celá kontrapce příjde buchtě, kterou balíte, jako hi-tech vařiče.Peníze na peníze na peníze
Čas šel dále, ze mě se stal starý dvacetiletý paprik a život se v něčem změnil, v něčem ne. Stále jsem sbíral hudbu, ale přiznejme si, trance dneska není ten nejžádanější styl hudby. Je to euforická happy nebo sad hudba, která má pravidla. S láskou velmi rád říkám, že to je klasická hudba EDM, neboť pracuje s emocemi, ne s hopsáním na drop a dvakrát dokola se opakujícím songem. Když jsem ale nehrál hry nebo nedělal mixy, chodil jsem na pivo s lads, kteří aktivně kalili po klubech a měli ten klasický bohémský swag život mladého karvinského studenta střední: V pátek jít do K4, dát si pár Radků, zajít na poslední chvíli koupit do Tesca Božkov ve slevě, každý exnout jednu flašu na parkovišti a pak se jít kurvit ještě víc do Alcatrazu a vrátit se domů až kolem páté ráno, rinse and repeat celý víkend.
Ale mezi touto bandou zhýralců jsem našel čirou náhodou i člověka, který se velmi zajímal o DJing a tvorbu hudby. Začali jsme se reálně bavit o tom, jestli bych ho nenaučil, jak začít dělat basics. Vojta se jmenuje ten cyp. Jeho vynikající angažmá v OVB (asi bych mu křivdil, kdybych nepřiblížil fakt, že pro firmu pracoval asi 10 dní, než si ho přebrali od Allianz) znamenalo, že má výrazně větší zkušenosti s financemi, než mám já. Dlouho nám to netrvalo a začali jsme mluvit o tom, že bychom mohli dělat duo, něco jako duo Yamaha a tak, že budeme stejně slavní a budeme stejně jako oni neodolatelní kunďáci s cool šlágr hudbou. Začali jsme tedy operovat v módu, který jsme pojmenovali ''peníze na peníze na peníze''; stručně řečeno, peníze, které investujeme, abychom měli více peněz na to, abychom mohli vydělávat více peněz. Koupili Ableton, koupili songy z Beatportu ve WAV formátu, prostě investovali do hudební budoucnosti.
Jenže s postupem času, co jsme si založili Facebookovou stránku a začali se nám na ni valit indičtí like boti, jsme zjistili, že nám zatím nepřichází žádné nabídky do klubů. Žádné lovy, šampaňské, čubky, čáry, bary ani udílení cen. Holt, tohle není ten promise jednoduché slávy, o který jsme žádali. Začali jsme uvažovat nad tím, jak se co nejvíce zviditelnit. Logo, pravidelné mixy pro 10 fans, co máme na FB, a dlouhé talks s promotéry, kteří by o nás měli zájem. Avšak zájem měli tak dva, takže Vojtěcha následně napadl závratný nápad: uděláme první akci zdarma, jakože abychom nabrali renomé, že máme něco za sebou. To, co následovalo, je spíše na epizodu samu o sobě, ale jednoduše vás navnadím na další tím, že první a zároveň i poslední dosavadní akce, kterou jsme spolu dělali, byla jeden velký průser, který odstartoval naše kariéry.
Tento článek je část první ze dvou. Na další článek si laskavě počkejte, do piče......