Často přemýšlím, jaké to bude, až jednou budu otcem. Už jsem to rozepisoval v jednom z předchozích článků, a tohle je možné pokládat vlastně za takové volné pokračování, které vlastně na nic nenavazuje. S manželkou se každopádně o dítě pokoušíme už pár let - marně. Naštěstí České zdravotnictví dokázalo vyčíslit hodnotu jednoho lidského života, což zní možná děsivě, protože člověk se tak stal skutečnou účetní položkou a pouhým číslem, na stránku druhou, byznys se dneska dělá na všem, takže se zase není čemu divit. V našem snažení tak tedy přišla řada na lékaře, aby dokázali, co všechno umí udělat za 40.000 korun. A jestli se někdy syn bude ptát mě, otce, jaké to bylo s mámou, když jsme ho zplodili, dám mu přečíst tenhle článek, který jsem napsal, zatímco jsem čekal na manželku.
OK. Úvodem si ujasněme jednu věc: Honí úplně všichni. Každej jeden chlap, se kterým si denně podáváme ruku, si minimálně jednou v životě dráždil ptakopyska. A kdo říká že ne, ten si ptáka hudruje dodnes. Vlastně můžete jen doufat, že si po posledním rendezvous s pravačkou alespoň opláchl ruce.
Každopádně by přece neměl bejt problém vymáčknout ze sebe na povel to nejlepší. Tím spíše, když vám doporučí alespoň třídenní abstinenci, aby to prej jako stálo za to, a necamrali se trapnou kapkou na dně kalíšku. Tak se taky stalo. Říkáte si “Jo. Teď jim ukážu jak se má správně naplnit kelímek. A vůbec, ať mi daj rovnou dva.” Ani hovno, vole. Problém reprodukční kliniky je, že bezvýhradně všechny zaměstnankyně jsou micinky vybavené transplantáty zvětšující ego podprsenky minimálně o dvě čísla. Jediná madam, která do konceptu nezapadala, byla uklízečka. Tu ale navlíkli do béžového mundúru, který se nápadně podobal barvě zdi. Bez ohledu na to musela být každá zaměstnankyně reprodukční kliniky feministka, ve které se několik let hromadí vztek na chlapy, kteří prdí, při čištění zubů vždy s naprostou pravidelností poprskají zrcadlo a s neochvějnou přesností se pokaždé vychčijou vedle hajzlu. A teď se tenhle matriarchát konečně může pomstít a zašlapat mužské sebevědomí do prachu, kam patří. “Dobrý den, pane Parzivale, tady máte dvoudecový kelímek a vymáčkněte ze sebe to nejlepší,” oznamuje mi vnadná prsela s jízlivým úsměvem v tak ostrých konturách, že snad sestřička musí po večerech dělat reklamu na botox.
To je ono. Malý kelímek pro lidstvo, ale velký kelímek pro Parzivala!Ani pyču, vole. Nikdy nikdo neviděl tak velký dvoudecový kelímek. Jakékoliv představy o tom, jak jim to tam vyklopíte a oni vám v úžasu zatleskaj, protože něco takovýho ještě neviděli, se rázem rozplynou. Když si pak uvědomíte, že vzorek toho nejlepšího přidáte armádě feministických modelek, které se na vás konstantně zubí normovaným úsměvem číslo 3, vlastně se vám ani do díla nechce.
Znovu kontroluji rysku plastového kelímku, který velikostí nápadně připomíná nádobu na čepované pivo, které vám vyrazí z ruky / vylijou na hlavu na každém fesťáku. Pyčo, oni to maj ocejchovaný a prej to má fakt dvě deci. A maj tam i rysku s jedním deci, abych se cejtil víc trapně, že ze sebe nedostanu ani to, ale jiní to určitě zvládnou. Nic. Pipík zahájil protestní stávku. Ještě ráno stál odhodlanej v pozoru a tvrdil, že není nač čekat. Krom toho mám podezření, že za těmi polstrovanými dveřmi číhá banda feministickejch sestřiček, které poslouchají a mlátí pěstmi ve frenetickém záchvatu smíchu do země, protože dobře ví, jak mi to nejde. Ne. Vizuální kontrola potvrdila opak. Jsem těm všem feministkám s kopačáky v podprdě úplně ukradenej. Koukám znovu na kelímek. Má i minirysky s mililitry. Nejde to vidět, ale jsem si skoro jistej, že na tom řádku úplně dole je napsáno “tak takhle blbě na tom nikdo ještě nebyl”. Na stole je pár pornočasáků. Slečna na tom úplně nahoře se chlubí štěrbinou, která má zuby, a v obličeji vypadá jako recepční. Ani jeden časák není pomačkanej nebo pocákanej!!! Všichni ostatní ze sebe zvládli vymáčknout to nejlepší i bez toho, aby hudrovali ptakopyska u mimořádně pěkných kočiček, na které nikdy mít nebudete, protože mají stejnou finanční spotřebu jako žluté Lambo, po kterém tajně taky slintáte od svých šestnácti let. A taky marně.
Proč je kurva ten kelímek tak širokej? To jako, že se do něj chlapík netrefí? Naprosto pochopitelně, i zde je možné pozorovat pomstu feministek, které už nebaví utírat pochcané dlaždičky za hajzlem. Stejně tady tu hnusnou uklízečku v béžovém mundúru mají jen proto, aby šla po vás kabinku zkontrolovat a utřít ten galon ejakulátu, co se nevešel do dvoudecového kelímku a přetekl na zem. Nebo jste se dokázali natolik uvolnit, že jste mocným tryskem odcákli kelímek na protější zeď. Nebo jste zkurvený prasata a netrefili se, a ona teď čeká za rohem, podupává si do rytmu vteřinové ručičky na hodinkách a čeká, až konečně vypadne. Jsem tam přece už pět minut. Většina klientů se skoro ani nepustí kliky a mají hotovo. Zase jsem něco extra.
Na Pornhubu jsem se pokusil kompenzovat všechnu tu krásu něčím odporným. Porno s midgetími černochy ale na displeji telefonu vypadalo ještě bizarněji, než obvykle. Nakonec jsem usoudil, že mě kopulující mravenci také neuspokojují.
Někde jsem slyšel, že když to pánům nejde, je v týmu slečna, která pánům pomůže. Předpokládám ale, že je to nesmysl. A kdyby náhodou nebyl, přišla by uklízečka v béžovém, a to fakt nechci riskovat.
Nakonec se podařilo. Ani nevím jak, každopádně každý správný příběh končí happyendem, a tohle byl jeden z nich. Sestřička byla evidentně překvapena mým výkonem, když namísto “tak hotovo” řekla “hihi”. Jakože fakt nevím, jak moc komfortně si ženský personál myslí, že se chlapi cejtí, když jim předávají dvoudecový megakalíšek po okraj zaplněný pocitem trapnosti s kapkou potenciálních potomků. Jakoby tyhle chlapský věci nemohl řešit chlap. Chci tak moc, ty vole? Morální pochvalu a pochopení, a možná půldecovej kalíšek.