Mám pocit, že jeden z mých dávných předků musel být Odysseus, protože i jemu trvaly triviální věci nekonečně dlouho. Já píšu rok a půl bakalářku, on se po cestě z pouliční bitky zatoulal na celou dekádu. Zajímalo by mě, jestli mu Pénelopé tu historku se sirénami, prasaty a podsvětím fakt sežrala. Solidní trip.
Byl začátek května a práce pokračovala tempem stavby českých dálnic. Už tehdy mi bylo jasné, že píšu sračku. Všechny chyby, kvůli kterým bych musel celou práci vyhodit do skartovačky, jsem úspěšně maskoval. Bylo to kvalitní asi jako oprava cest po každé zimě - zafoukat a doufat, že to chvíli vydrží. Pak mi přišel mail od vedoucího. Termín odevzdání měl být 5.6., ale vedoucí chce práci už 22.5. Cítil jsem se podveden jako Sovětský svaz při porušení paktu Ribbentrop-Molotov. Zmobilizoval jsem tedy všechny obě zbylé mozkové buňky. Na řešení se shodly poměrně rychle: zabij se.
Můj typický den během následujících dvou týdnů vypadal asi takto:
1:50 - Lehl jsem si sice už v jedenáct, ale pořád ještě nespím. Hodí se na žulový náhrobek spíše zlaté nebo stříbrné písmo?
5:50 - Spal jsem asi tři hodiny. Přemýšlím, jak vyřešit jisté technické problémy v bakalářce. Technickými problémy je myšleno to, že je to úplně na piču.
6:10 - Dávám si první kafe, zapínám počítač a snažím se pracovat.
6:15 - Koukám na YT na "Spaghetti Eating Competition: Golden Retriever vs. German Shepherd"
7:00 - Upadám do preventivní deprese. Jediné, co mě dělí od sebevraždy je přesvědčení, že podřezání žil ve vaně je až moc emo. Chce to něco více chlapáckého.
9:00 - Jdu si udělat další kafe, ale mám pocit, že obyčejný hrnek stačit nebude. Měním ho za kýbl od Primalexu.
11:00 - Kávovar jede nonstop, zahradní hadicí mám zavedenou jehlu přímo do žíly.
14:15 - Studuji návody na YT a snažím se nestydatě obšlehnout již existující závěrečné práce. V druhé kartě mám otevřené jízdní řády. Pořád ještě stíhám rozesračkování pendolinem.
14:45 - Pendolino už projelo, tak třeba zítra.
16:05 - Možná bych mohl posnídat?
18:00 - Začínám se smiřovat s tím, že budu žít v garsonce, nosit nepadnoucí bílá tílka s fleky od hořčice a pracovat na černo na stavbě. Dostávají dělníci bonusy za ukrývání mrtvol v základech nákupáků?
22:30 - Ráno je moudřejší večera. Jdu spát, a pokud budu mít štěstí, přes noc mi z toho všeho kofeinu praskne pumpa.
22:35 - Ležím a čumím do stropu. Vidím hovno, protože je tma. Přemýšlím nad bakalářkou a smyslem života. Člověku se prý zlepší matematické schopnosti, když dostane lehký elektrický šok. Hned zítra ráno vyrazím na výšlap sloupů vysokého napětí.
Do toho se mnou přestal komunikovat vedoucí. Docent mu nejspíš dal zaracha na počítač. Jsem v tom sám. Snažím se přemýšlet, co by na mém místě udělal Bear Grylls. Pravděpodobně by obrátil nejbližší šutr a udělal si smoothie z místní populace hmyzu. Budu o tom přemýšlet, ale zatím mám ve špajzu ještě pár čínských polévek. Během těch dvou týdnů jsem spal tak málo, že bych klidně mohl řídit tři ministerstva. Ale povedlo se. Hotovo a ještě o týden dříve, než ji po mně chtěl nyní už nejspíš zesnulý vedoucí. To nejhorší mě ovšem teprve čekalo. Hotovou bakalářku bylo třeba zformátovat a graficky upravit, ať se na to dá alespoň dívat. Při každém posunutí obrázku a úpravě slovosledu jsem si připadal jak renesanční umělec vytvářející své životní dílo. Až na to, že moje bakalářka zapadne prachem. Poslouží akorát jako palivo v barelu, až budu v parku grilovat krysí špíz marinovaný v krabicáku.
To je tak nějak vše, v den státnic jsem dostal ponožku a nyní jsem volný. Velké díky patří Sarxx za korekturu. Paní Pomerančové rovněž za opravu všech překlepů, píčovin, zfalšovaný podpis čestného prohlášení (protože mi doma nefungoval skener) a psychickou podporu milosrdnými lži o tom, že je ta práce vlastně strašně super. A taky se omlouvám za stále přetrvávající a nejspíš doživotní psychickou újmu způsobenou odbornými termíny.
Jo a mimochodem, dostal jsem áčko a béčko. To jen tak. Chci se pochlubit, když už jsem se s tím tolik sral. Jsem skvělý, já vím. Ovace ani konfety nejsou třeba. Dary zasílejte do P.O. boxu.