Jak jsem přestal pracovat u Vodafone

V prvním díle jsme se podívali na to, že pokud vám Vodafone dává někoho za vzor, ještě to nutně neznamená, že byste si z něj měli brát příklad. Protože mám krom vytváření problémů i spousty dalších kladných vlastností, podíváme se dnes na to, jak jsem proti sobě poštval téměř celý střední management Vodafone.

Robbie ve mně svým totálně slizkým přístupem zanechal hromadu emocí, které by šlo popsat slovem „sračka“. Naštěstí ovšem existovalo v rámci intranetu veřejné fórum, kde jsem se mohl zeptat na cokoliv, co mi nebylo jasné. Teď s odstupem času mám jistotu, že Vodafone lituje okamžiku, kdy se pro podobnou funkci intranetu rozhodl. Napsal jsem do sekce „Ptáte se nás na debilní dotazy, protože víme všechno nejlépe“ svůj vůbec první dotaz, a to, jakou efektivitu má zrušení a založení nového čísla jen proto, aby se prodal levněji dotovaný telefon, čímž jsem si udělal první nepřátele i na vyšších místech, kteří přepočítávali přírůstek nově založených čísel ke svému vánočnímu bonusu. Po několika vyměněných zprávách se diskutující vedení shodlo, že jsem kokot a vlákno zmizelo. No tak jsem si ještě to odpoledne založil vlákno nové na téma „Podle zákoníku práce mám při výkonu svého povolání právo sedět“. Na prodejnách tehdy totiž samozřejmě žádné židle nebyly, protože se chtělo vedení přiblížit zákazníkům, kteří přece na prodejně také nesedí, a jak by vole, pyčo, vypadalo, kdyby zákazník přišel na prodejnu, a tam seděl za počítačem prodejce?

Vodafone koupil v ČR Oskara včetně brandu prodejen. A využíval ho až někdy do roku 2014, včetně původní licence WindowsXP. Na licencovaném hardwaru s výmluvnými nálepkami "designed for WindowsXP". A mrdkoidními monitory zabudovanými ve víku stolu, které šly nastavit přesně na dva stupně úhlu - zcela otevřeno a zavřeno. Každý, kdo měl výšku dva metry nebo Nacher, si z práce krom nasranosti nosil i bolest krční páteře.

A že jako co s tím asi tak udělám. Probleskla tam jen o pár minut později odpověď nějakého debila, který byl v čekačce na vyhazov. A já, že mě při té osmihodinové šichtě celkem bolí záda, což je při mé dvoumetrové výšce, mimochodem, celkem pravda, když máte hlavu v úhlu 45° na fixně nastaveném monitoru, abyste něco viděli. A že si mám zajít za doktorem, a že si doteď nikdo nestěžoval, tak ať dám pokoj. Když jsem se zeptal, zda má Vodafone odbory, bylo to jako byste propíchli podsvinče a nechali ho běhat po dvoře, dokud nezajde. Že jako co s odborama a nepřinese to nic dobrého. Vlákno zmizelo. Říkal jsem si, že na jeden den jsem nasral lidí už dost a nechám si něco i na příště. Ještě ten večer mi volal regionál, a že jako jak courá po těch prodejnách, tak má dlouhé přejezdy a volné chvíle tráví tím, že volá random prodejcům, aby si s nimi popovídal, jak se mají, a co je v životě sere. A dneska to vyšlo ausgerechnet na mě. Tak jsme si popovídali. Přiznám se, že jsem po půlhodinové diskusi čekal spíše vyhazov, než přeložení ze Znojma do Brna, navíc jako technická podpora na prodejně, což v každém ohledu znamenalo postup.

To je "ono". Ze zkušeností mohu potvrdit, že s telefonem šly úplně nejlépe házet žabky. Vše ostatní se neslo ve znaku zklamání. O moc lépe na tom nebyla ani další generace, která už v sobě Android skutečně měla.

Důvodů pro zakládání vláken, které konkrétní vedení poměrně hodně sralo, bylo ale vždycky dost. Kapitolou samo o sobě byly telefony kategorie Vodafone SMART. Vodafone nějakým způsobem přišel na to, že je vlastně super nápad udělat zakázku na telefonní mrdky krachující čínské společnosti ZTE, takže chvíli byla polovina všech nabízených telefonů nazývána kategorií Vodafone SMART, kterou jsme si záhy přejmenovali na Vodafone SMRT. Kuriózní je, že první rok se pod tímto označením prodávaly mobilní telefony, které vůbec smart nebyly. Byly to lízátkoidní vysouvačky (Catwalk 533) s pořizovacími náklady do pětikila, ovšem v sedmi různých barevných odstínech, kdy při pohledu na telefon jste dostali buďto záchvat cukrovky nebo nekontrolovatelného zvracení. V případě růžové varianty se jednalo o kombinovaný efekt. Ale pipinkám se líbil. Zejména takovým těm dvanáctiletým, a taky několika vyhaslým vulkánům, kterým někdo nakukal, že když si koupí ultralevnej plasťák s přiteplenou barvou, budou zase free, cool a in. Marné bylo naléhání, že telefony jsou mrdky a přidělávají práci jen nám, prodejcům, protože klient bude bez telefonu a my strávíme deset minut posíláním další SMRTI do servisu. Marně. Zákazníci nereagovali ani na rozloučenou, že se za týden zase uvidíme. Pochopili, až nám přišli mrdku o týden později omlátit o hlavu. Následovalo tedy téma do fóra debilních dotazů, jestli Vodafone není tak trochu názoru, že prodeje telefonů ZTE poškozuje dobré jméno společnosti. Asi jsem někoho tehdy celkem nasral, protože v ranním oběžníku běžela o pár dnů statistika, že telefony Vodafone SMRT nejsou o nic více poruchové než jiné značky. Ovšem, kartony s telefony do servisu hovořily o něčem jiném. Až když jsem ve Vodafonu o několik let později končil, jsem se víceméně náhodou dozvěděl, že si na mě bezpečnostní oddělení vedlo složku, sledovalo každou akci na počítači a pro jistotu půl roku odposlouchávalo služební telefon. Pravděpodobně ale nenašli nic, za co by mě mohli vyhodit. A že těch důvodů bylo.

Naprosto přehlédnut byl například skutek, kdy jsme se pokoušeli identifikovat obsah spreje, který někdo zapomenul na prodejně na Masaryčce. Nenapadlo nás přitom nic debilnějšího, než to prostě fouknout do té roury v kuchyňce suterénu, o které jsme vždycky přemýšleli, k čemu asi je a kam vede. Upřímně až slzící prodejna nás utvrdila v tom, že roura vede zřejmě do centrální ventilace, a na prodejně někdo zapomněl pepřák. Vyderatizovat prodejnu na půl druhé hodiny? Bez povšimnutí. O poněkud větší pozdvižení se postaral kolega. Tak nějak do toho byla zavlečena nakonec celá prodejna, aby to nikomu nebylo líto. Měli jsme tam nováčka. Hoch byl těsně po škole, trochu vyjukanej, ale o to otravnější. Kolega tehdy přišel na to, jak se dostat v intranetu do aplikace, ze které šly rozesílat informační SMS Vodafone. Když byl nováček na prodejně poslední den zkušebního období, přišla mu na telefon děkovná zpráva od Human Resources, že mu děkují za spolupráci a dnes jeho zaučení na Olympii v Brně končí, a že jej od zítřka čekají na pobočce v Krnově. Chudák to trochu nepobral a vyhlásil panic alert s rozepisováním mailů na lidské zdroje a vedení, že tohle jako ve smlouvě docela určitě nemá, a že jako protestuje. Pochopitelně se nám s takto důležitou věcí ani nepochlubil, takže jsme ho nemohli zarazit. A že je něco špatně, jsme se dozvěděli, až když bylo pozdě. Pamatuji si, že tehdy se regionál ukázal proto, aby nám vysvětlil, co je, a co není vtip. Teď s odstupem téměř deseti let musím říci, že jsem to stále nepochopil.

Jinak se moje přirozená schopnost srát lidi okolo sebe pochopitelně prohlubovala. Skutečného věhlasu dosáhla s přechodem na nový interní systém, kdy už mi bylo vlastně jedno, jestli ve Vodáči zůstanu nebo ne. Navíc pozitivum statusu „bejt vyhozenej“ znamenalo tříměsíční odstupné, takže srát co nejvíce moje okolí, byl poměrně úspěšný dlouhodobý plán. Rybník mi vypálil až Siebel, na který Vodafone přecházel v roce 2012 ze zastaralého UDS, které síť využívala už od Oskara a mělo se tak jednat o rozhodný krok kupředu. Už jen z toho důvodu, že UDS mělo databázi pouze pro tři miliony telefonních čísel, a kdyby náhodou Robbie začal prodávat i čísla, která nebudou obratem zrušena, mohlo se stát, že jednoho dne bude databáze jednoduše přeplněná. Celý rok se tak nesl ve znamení usilovných příprav. Paralelně běžely oba systémy, aby se zkoumala stabilita a funkčnost. Prováděly se zátěžové testy a vůbec, dělaly se všelijaké opičince, jen aby to nedopadlo stejně jako v O2, které přecházelo na Siebel v roce 2010. Jejich upravená verze, kterou si překřtili na Claudii, dojebala databáze tak, že měsíc nebylo O2 schopné provádět na účtech vůbec nic, a to včetně vystavování faktur. Dá se hovořit o zázraku, že služby na číslech zůstaly fungovat. Je to jeden z takových průserů, které jednoduše jako ajťák zažít nechcete. Vlastně ani jako prodejce, protože jsou to zákazníci, kdo vám do ksichtu desetkrát denně prská, proč jako není možné deaktivovat debilní hlasovou schránku.

"Hahaha, čuráku. Myslíš si, že když uděláš na nefunkční systém nějakou debilní koláž, že tím někomu pomůžeš?"

Světe div se, Vodafone si z O2 vzal příklad a dokázalo se mu zreplikovat přesný setup průserů, které potkaly konkurenci. Takže jsme se vrátili zpět na stromy a vše se zakládalo do UDS. Na konci dne se pak vše manuálně naklepalo znovu do offline verze Siebelu, protože tohle je přesně to, co chcete po večerech dělat. A tehdy jsem vyhodil na světlo boží vůbec první upravenou fotku. Tehdy ještě precizní práce s Wordem, když jsem rozeslal mezi kolegy fotografii Ethana Hunta u počítače v Langley s popiskem „Mission impoSIEBEL“. Co vím, smál se tehdy kde kdo. Vedení poněkud kysele, ale já tehdy zjistil, co mi jde nejlépe. Srát lidi tím, že jim vmetu do ksichtu jejich nahou neschopnost. Postupem času se z toho stal poměrně významný koníček, který mě i bavil. Co mě ovšem nebavilo, bylo duplicitní zadávání veškerých požadavků do interních systémů, takže jsem dal Vodafone nakonec vale a těšil se na novou práci. V Brně se totiž otevřela úplně nová telefonní podpora pro Apple a měli o mě zájem. Že mě čekaly ty „nejlepší“ pracovní zážitky vůbec, jsem ale samozřejmě nemohl tušit.