Jak jsem napouštěl bazén

OK, říkejme tomu volné pokračování loňského článku Jak jsem pronajímal zahradu. Je to ale článek o lidském porozumnění, mateřské lásce, plevelu, zelenině a krutém krtkovi. Materiál, za který by si Pavel Dorotka vyškubal poslední zbytky vlasů, a natočil podle něj tříhodinový film, kde by hrál hlavní roli a v přestrojení i většinu komparsu. Je to prostě běžný pohled do mého života, ve kterém musím žít.

Před rokem jsem opustil ideu na pronájem zahrady s tím, že inzerát raději stáhnu, než aby se mi na louku pokoušeli nasomrovat další vyznavači kočovného života, brusičtsví a kradení slepic, které si pak připravíte po cikánsku tím, že ji neoškubanou zahrnete do žhavého popela. Zcela logicky se tak loňské léto neslo v duchu vyměňování kyselých úšklebků mezi mnou a sousedy. Naštěstí mezi námi stála zahrada a plevelu se loni obzvláště dařilo, takže byla většinou vidět jen svraštěná čela, která mě měla zřejmě telepaticky přesvědčit k tomu, abych vzal do ruky kosu, nebo to alespoň oběhnul s kanystrem benzínu a ten zkurvenej plevel, co se jim semení do jejich pečlivě okopávanejch řádků plnejch mrkve, slunce, štěstí, lásky a hrášku. Naštěstí jsem pro vnější manipulaci celkem odolný, takže plevel na zahradě byl loni pokácen až ve chvíli, kdy se manželce v trávě zaběhl pes a nemohla ho najít.

Letos jsem dostal znovu sebemrskačskou myšlenku, že je vlastně celkem škoda nevyužité louky za potokem a že bych ji mohl zase zkusit pronajmout. Tentokrát jsem inzerát koncipoval více uprdele vpičismem a rovnou jsem tam napsal, o koho jakože zájem nemám, a kdo se v seznamu nenajde, tomu, že tu zahradu za korunu ročně pronajmu. Úspěch byl fenomenální. Jednak se v komentu zhmotnily entity, kterým bych zahradu pronajmout nechtěl, aby mi sdělily, že jsem čůrák a zlý člověk a co si o sobě jakože myslím. Když jsem jim vysvětlil, že vím, že jsem čůrák a zlý člověk, a proto jsem ten inzerát takhle napsal a vložil, nastartovalo je to ještě o trochu více. „To je stejně nějakej podvod,“ dušovala se nepříliš inteligentní mamynka na mateřské, ale rozhodně ne dovolené, která přišla o zásadní mozkovou kapacitu během porodu. Přitakávala jí podobně oduševnělá individua s názorem, že když to chci za korunu pronajímat, ať jim to za ni rovnou prodám. Že jako nejsou blbí, a že jen chci, aby mi zryli zahradu a pak je vyrazím. Ale když jim to za tu korunu prodám, dokážu, že to myslím vážně. Kontroval jsem námitkou, že tato varianta mě až doteď nenapadla, ale když se na to tak dívám, musím inzerát se seznamem nežádoucích osob rozšířit o kategorii mamynek, které tam bytostně chyběly. Z nějakého důvodu to diskutující nastartovalo ještě více a začala mi vyhrožovat, že na mě poštve Karla, jestli jí nepřestanu urážet. Karel byl asi čtyřicetikilový obrýlený příťa s megakruťaprďáckým výrazem budícím respekt. Imaginární svalstvo mělo takovou hustotu, že se kolem bicáků na fotografii ohýbal plot, který se zakřivoval díky vlastní gravitaci a dvěma hodinám usilovného školení v tutoriálu Photoshopu Tomia Okamury na téma „jak si nafejkovat svaly“. Prostě nabídka, která se neodmítá. Když jsem se zeptal, jestli příťa ví, že mu dělá ostudu, už nenapsala, ale vrazila mi na rozloučenou alespoň blok.

Text inzerátu: Tak já to zase po roce zkusím, a nabídnu zahradu k dlouhodobému pronájmu za symbolickou jednu korunu. Už jsem se o to pokusil loni, ale naštěstí pro vás jsem se s nikým nedomluvil, takže máte jedinečnou šanci vyzkoušet si, jaké je to rýpat se v hlíně a sklízet si vlastní zeleninu. Zatímco většina rodin razí obvykle o víkendu trávit volné dny k vodě nebo je profláká couráním po obchoďácích, moje kratochvíle spočívá v tlačení sekačky po hektarovém dvoře s vědomím, že tam za plotem se nachází něco, co bych tam raději neměl. ZAHRADA! Raději by tenhle výhled neměli ani sousedé. Zhruba v polovině srpna je výška trávy dostatečně vysoká, aby si v ní mohl čokl hrát na raptora z Jurského parku, a zároveň, aby byly na horizontu vidět kyselé ksichty sousedů, kterým kvetoucí plevel zasírá jejich pečlivě okopané záhonky s hráškem. A s tím jsem se rozhodl bojovat, protože v širokém okolí platím za osobu s nejkyselejším ksichtem já, a tenhle prim si prostě ukrást nenechám. Takže s ročním nájmem jedné koruny (včetně daně) dávám tuto zahradu o výměru cca 800 metrů čtverečních k dispozici. Abychom si všichni ušetřili okamžiky trapného ticha a nevraživého probodávání pohledy, sepsal jsem po předchozích zkušenostech s neúspěšnými kandidáty pár bodů, které by vám měly napovědět v tom, jestli si zahradu za korunu můžete pronajmout. - Ne, nemůžete si na ni přitáhnout maringotku, nahlásit se na obecní úřad a bydlet tady. - Ne, nemůžete ohradit pozemek dva metry vysokým plotem a mít tu nějaké zakázané plemeno agresivního čokla, kterého se v paneláku bojí úplně všichni včetně vás. - Ne, opravdu vám nezaručím, že když přijedete na víkend z Brna, že se vaše kočky během venčení nezaběhnou. Ani když si tam postavíte klec. - Ne, opravdu vás nebudu vyzvedávat na nádraží, abyste se pár hodin rýpaly v hlíně, a opravdu vás potom nepovezu nazpět. - Ne, louka opravdu není vhodné místo na pořádání vašeho soukromého CzechTeku. Fajn. Dočetli jste až sem, a přišli jste k názoru, že nejsem tak úplně kokot a zároveň jste se nenašli v seznamu výše? OK, pojďme do druhého kola. Zahrada nemá bohužel zavedenou elektřinu a vodu. Podél pozemku protéká potok, odkud je případně možné brát vodu a zalévat. V případě domluvy není úplně velký problém natáhnout prodlužku. Obecně nemám problém s tím, když si na zahradě rozbijete stan a občas tam přespíte. Počítejte ale prosím s tím, že k pozemku sice vede zpevněná cesta, ale do zahrady se přímo vjet a zaparkovat na ni nedá. Pokud jste dočetli až sem, a tento inzerát, který měl odradit, vás neodradil, kontaktujte mě prosím.

Naštěstí se postupná ztráta víry v lidstvo dostavila jen okrajově, protože se během dvou hodin ozvali tři uchazeči, kteří automaticky postoupili do druhého kola. Bylo v zásadě formální a uchazečům jsem vysvětlil, že se s tím nemíním úplně srát a že chci, ať se přijedou na zahradu podívat, než mi to odkejvaj, a že pak nechci slyšet žádný kňourání a první co to odkejve, ten si tam může udělat záhonky plné štěstí, lásky, hrášku a slunce.

Dobře. Uznávám, že jsem si tímhle pravidlem trochu naběhl a v telefonu zněla celkem normálně. Ještě to odpoledne se mi na zahradě zjevila žijící karikatura Ivana Bartoše v ženském provedení s růžovými dredy. A že je ze Znojma a má tři děti a jedno je tak trochu retard, a že právě jako hledá nějakou zahradu, kde by ho mohla venčit, protože se jí furt někam utíká zabít a na louce přece jenom jezdí aut méně. Ale zase to beru trochu jako charitu, takže vlastně proč ne.

Na zahradě se poprvé objevili ještě ten víkend. Ivana Bartošová s sebou přivedla i své tři harpyje, které se mi představily jako Pepa, Honza a BHUEEEE. Čistě kvůli vyslovování jsem si lehce retardovaného BHUEEEE soukromě překřtil na Hejkala. Částečně proto, že BHUEEEE bylo všechno, co zvládal vyslovit. Ruku na srdce, jinak bylo vše v pořádku. V květnu dosahovala obvykle výška trávy okolo jednoho metru, ale na louce by letos šel hrát golf. Asi jednu třetinu louky zabíraly řádky s mrkví, hráškem, láskou a sluncem… prostě idyla. Navíc se vrátil folklor, který jsem viděl naposledy, když po louce pobíhaly ovce. Ze širokého okolí se chodili (jakože na procházku) lidé koukat, jak to vypadá měšťák, co se přijde rýpat v zemi a poskakují u toho tři hyperaktivní smradi, přičemž jeden na lidi pořvává „BHUEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE“. Technicky to jediné, co chybělo bylo, aby lidi začali děcka krmit tvrdými rohlíky, k čemuž by ale nejspíše také došlo, nebýt Ivany Bartošové. Zájem se ještě více zvýšil po tom, co na louku vjeli s autem i přesto, že jsem je varoval, že louka je na katastru ne náhodou vedena jako mokřad. Není lépe stráveného odpoledne, než s půlkou vesnice tahat z bláta po blatníky zahnízděný Renault.

Protože jinak vše fungovalo, došlo nakonec i k rozšíření dohody. Na louku se natáhla elektřina, rozbili si velký obytný stan a dotáhli trampolínu, na které vydrží Hejkal poskakovat bez hlídání celé odpoledne a dělat u toho „BHUE-BHUE-BHUE…“, dokud se neunaví. Díky ozvěně ze zahrady mám změřeno, že to trvá obvykle něco mezi čtyřmi a pěti hodinami.

A pak si dotáhli bazén. A že jestli by šel napustit. Jakože šel. Bartošovi se jali pletí potoka, ve kterém neúnavně roste díky bahnitému dnu mimořádně otravný plevel, který si nenechá situaci vysvětlit ani po opakované dávce Rondapu, takže mi ušetřili poměrně hodně práce a nervů. Jediným problémem bylo, že kohoutek s vodou byl od louky asi tak sto metrů. Bartošovi nebyli úplně nejostřejší tužky v penále, ale měli stometrovou hadici, a světe div se, plastová násada dokonce ustála i tlak, takže se na konci hadice asi po dvou minutách objevila voda. Nechal jsem to tak asi tři hodiny. Měl jsem spočítáno, že tou dobou by mohlo být v bazénu asi tak půl metru vody. Ani hovno. Bylo tam sotva 15 centimetrů. Jako problém jsem vyhodnotil mlžítko, které bylo vraženo mezi předposlední a poslední prodlužku hadice. Mlhou probíhali spokojení Pepa a Honza, zatímco se Hejkal rochnil ve svých 15 centimetrech a dělal u toho „BHUEEEGRLLLLRLL-EEEEEE“. OK, zmocnil jsem se role mentora a vysvětlil Bartošům, že pokud chtějí napustit bazén, není mlžítko úplně šťastný způsob, jak toho docílit, ale je to snadný způsob, jak mě nasrat. Ale prej to mlžítko jen tři hodiny zkoušeli, jestli funguje, a že teď už ten bazén napustí. Nechal jsem vodu běžet další tři hodiny i po tom, co se odebrali domů a kohoutek zavřel okolo desáté večer. Co jsem se díval, bylo tam něco málo přes metr.

Druhej den mi Bartošová volá, jestli bych jim pustil vodu, ať si ho můžou doplnit. To mně trochu zarazilo, protože třeba u Hejkala bych očekával, že bude lepší, aby dělal „BHUEEEGRLLLLRL-EEEEE“ a ne jen „GRBLEBLBLGRRRRL“, ale řekl jsem si ok, zjistím, jak vysoko to chtějí mít. A že je tam jen asi dvacet centimetrů, a že by to chtěli alespoň na ten metr. Bedlivému čtenáři jistě neuniklo, že je něco v nepořádku. Správně, byla to prasklina ve sváru, přes kterou přes noc odtekly asi tři kubíky vody. A že to teda zalepí, a že jestli si ho pak můžou napustit znovu. Tak jo. Budu tou charitou. Přece jim teď neřeknu, ať si to nakýblují ze Znojma, že jo? Rituál se opakoval následující den. Bez mlžítka. Bez praskliny ve sváru. Po necelých pěti hodinách bylo v bazénu okolo metru a půl čerstvě napuštěné vody, a harpyje si v ledově studeném bazénu hrály na potápky. I Hejkal pod hladinou spokojeně bublal, takže se zdálo být vše v pořádku. Byl tu jen jeden malý problém…

Krutý krtek bez idealizované úpravy pro malé děti

Představte si, co se děje na louce během horkých červnových týdnů bez deště, a co se s ní stane, když jedno konkrétní místo prolejete dvěma bazény vody. Vole pičo, nejenže se probere plevel a začne růst jak blbej, ale všechno ožije i pod zemí. Stahujou se tam ze široka daleka žížaly, krtonožky a všelijaké jiné odpornosti, u kterých jste rádi, že jsou pod zemí a neplazí se na zemském povrchu. A protože tihle zástupci hmyzí říše jsou jen jednou částí potravního řetězce, přišli s nimi zákonitě i jejich predátoři. Vezměte si takového krtka. Znáte ho z kreslených pohádek. Má obsesi na kalhotky, chrápe na peříčku pod zemí, jeho největší kámoška je myš a má roztomilý kukuč a červený nos. Známe? Vůbec. Krtek je prototyp bestie z béčkového hororu, u kterého jste rádi, že nedorůstá dvoumetrové výšky. Hvězdicovitý čumák neomylně zachytí pach každé nebohé žížaly, a krtek si hrne před sebou hlínu, aby se dostal ke své mlsce. Pyčo, nikdy bych nevěřil, že si krtek dokáže při vršení notoricky známých krtinců zvednout dno bazénu. Celková váha bazénu může mít třeba tak sedm set kilo, a ta mrdka si stejně udělá uprostřed bazénu hromadu. Jen tak, aby se neřeklo, ho ještě prořízne, takže přes noc mu v noře zmizí celý objem bazénu.

Já vám dám bazén, vy mrtki!

„No, tak se třeba alespoň utopil,“ nahlas přemýšlí Bartošová, zatímco sbírá odvahu, aby mě znovu požádala o napuštění bazénu. Vůbec ne. Ale jsou to lidi z města, takže neví, že oni si tam plavou, s nakloněnou hlavou.