Jak jsem infiltroval Naštvané matky

Předně je potřeba se tak nějak smířit s faktem, že Hrinda je píča. Ne, fakt. Tahle rezatá rachejtle a chybějící evoluční článek mezi šimpanzem a sněžným mužem tři týdny ze čtyř v kuse na všechny prská svoje afektovaná moudra jen proto, aby pak dostala menzes a byla během něho ještě afektovanější, přičemž její bambeřice musí nutně připomínat něco mezi vánočním stromečkem, roštím, co se vám na divokém západě přežene přes cestu, a feťáckým doupětem, kde při troše snahy najdete zapomenutou žiletku Venus, která se už třináct let nevyrábí, injekční stříkačku a zapadnuté tablety antidepresiv, které by bez větších obtíží dokázaly držet při životě crackové doupě po dobu Woodstocku. Celá tahle vaginální nehoda se vlivem neprozřetelnosti evoluce transformovala do ženy. Řekli byste si, že na něco tak odpudivého nic vlézt nemůže a že pro ukojení svého ega založí třeba stránku Naštvané panny, která bude potírat mužský patriarchát a kritizovat jakoukoliv technologii, která vzývá tvaru falusu a pokládání si věčné otázky, jestli není na čase, aby Musk začal dělat rakety i ve tvaru píče.

Bohužel, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak se naštvaná Hrinda začala množit. Jen proto, aby si mohla založit stránku Naštvané matky, a poněkud svérázným způsobem bojovat za tradiční rodinné hodnoty, kdy žena má být ta, co doma sedí na prdeli, stará se o děti, pere posraté pleny a pokud překáží před televizí, zkrátí se jí řetěz od sporáku. Protože být živitelem, a tudíž tím, kdo studuje a je kariérista, má být manžel, který se o blaho rodiny stará. To vše přesto, že vystupuje ona sama jako sadomasochistický cosplay Xeny bojovnice na steroidech. Ostatně svoji maskulinní agresi dává najevo i v diskusích a volně psaných textech, kdy zhruba u druhého odstavce litanického prskání získáváte hmatatelnou představu, že naběhlá nasraná žíla na čele by neměla větší obtíže se zvednutím pětikilové činky. Aby jen umocnila svoji pokroucenou představu o tradiční rodině a postavení muže a ženy v domácnosti, přizvala si k sobě jako vzor mužného muže Petra Hampla, což je v zásadě přiteplený eunuch, který si musí svoji normálnost dokazovat demonstracemi za práva „heterosexuálního bílého muže“, neboť nějakým způsobem došel k názoru, že v České republice je až nezdravé množství černých kokotů ze Zimbabwe, což je jediná logická odpověď na hádanku „jsem přece plešatej vysokoškolskej debil, ale proč se mnou žádná ženská nechce chrápat?“

Sám Mistr osobně, neobjevený génius, který předběhl svoji dobu

Takže tu máme prototyp ideální tradiční rodiny. Agresivní feministku Hrindu, která bojuje za osekání vlastních práv a především možnosti vyjadřovat se na sociálních sítích, což má být zprostředkováno tradičním vzorem mužnosti Hamplem, vzorem reformovaného kokotství, mezi jehož nejčtenější články na internetu patřil fejeton „Kdy ženy konečně pochopí, že si muži začnou kupovat sexboty, když je nebudou dostatečně uznávat,“ který zmizel ze stránek přesně ve chvíli, kdy si uvědomil, že přesně takový článek by mohl být střelou do vlastní nohy v otázce jeho maskulinní nadřazenosti. OK, co na tom, že se k sobě tahle nesourodá dvojka absolutně nehodí a z nějakého důvodu si v rámci tradiční rodiny evidentně prohodili role. A koho vlastně zajímá, že Hrindina samotná teorie o tradiční rodině, která by jí měla zacpat hubu, z nějakého důvodu už pár let nefunguje a nejvíce tradičně rodičovsky se k ní zachoval Zucc, který ji už asi desetkrát smazal na Facebooku stránku, což pochopila jako projev agrese namísto toho, aby šla míchat ke sporáku kejdu? Tím skutečným pojítkem v tradiční rodině a třetím rodičem, kterého každé dítě potřebuje, byl samozřejmě Martin Konvička. Když se zrovna nechvástal v DVTV, že migranti patří namlít do masokostní moučky, byl to právě on, kdo seznámil Hrindu s Hamplem, a vzniklo tak jedno z nejprapodivnějších přátelství. Protože to jediné, co lidi skutečně spojuje, je… no ovšem, nenávist.

Zatímco Konvička stáhl ocas a po ultimátu ze strany policie se vrátil zpět do Jižních Čech, odkud občas posílá jízlivé poznámky, Hampl ve své krasojízdě pokračuje. Částečně proto, že policii přišel příliš bezvýznamný, aby se jeho zbytečnou existencí zabývala

V době, kdy měly Naštvané matky největší slávu, tak vznikl paskvil, který mísil znepokojivé informace o prohlubující se problematice feminismu, který byl jako kaťák šlehnutý nezdravou dávkou rasistických poznatků o tom, že je v České republice je asi tak sto kilometrů nebílých (a často i obřezaných!!!) penisů a můžeme jen děkovat Bohu, že Vietnamci snižují průměr, jinak by se české ženy měly skutečně obávat.

Děti jako by se do politiky rozhodně motat neměly. Je to nefér a nesportovní takhle dědi zneužívat. Pokud teda nejde o vlastní Naštvamateřskou agitaci

Není divu, že Mark Zuckerberk dostal zvláštní zálibu v mazání stránek Naštvaných matek. Poprvé se to stalo jednoho slunného letního večera v roce 2017, kdy stránka po několika varováních jednoduše přestala existovat. Hrinda to vyhodnotila jako osobní útok proti tradiční rodině, a vynadala Markovi do Židů, za což dostala týdenní ban bez ohledu na to, že jím Zuckerberg ve skutečnosti je. Podle jejich vlastních slov během tohoto týdne nelenila, a pokusila se založit opakovaně několik fejků a několik nových stránek Naštvaných matek, které byly z nějakého židozednářského důvodu opakovaně mazány bez toho, aby se zde vůbec stačila objevit moudra o obřezaných penisech, islamizaci České republiky a pavědeckých článcích o tradičních rodinách. Jakože řekněte. Měli byste to srdce sdělit jí, že tím fatálním problémem, proč k tomu všemu docházelo je, že to vždy dělala ze stejného počítače a prohlížeče? Já teda ne. Takhle mi to za ten půlrok pokaždé, když se rozplývala v chatu a dostávala kvůli téhle nespravedlnosti lorem ipsum amok, přišlo vždy zábavnější.

Krom podobných mouder trousí třeba Hrindová zaručené citáty od Wericha, které možná jsou tak trochu hoax, ale nevadí, že to není pravda, protože by to klidně mohla být.

Až do roku 2022 tak došlo zhruba k sedmi purgům Naštvaných matek a bezpočtu stránek, které byly ve slepé naději založeny a instantně zablokovány bez toho, aby se o nich vůbec někdo dozvěděl. Co Hrindu vůbec nejvíce roztočilo, byla iniciativa falešného Ovčáčka, který se nad Hrindou slitoval, a založil jí po asi třetím smazání v roce 2018 stránku Nasrané matky. Otevřeně jí přitom nabídnul předání administrátorských práv, které z nějakého nepochopitelného důvodu odmítla. Zpětně jí to asi musí celkem štvát, protože stránka ještě smazána nebyla, ale jejích pět dalších ano.

Hrinda z "konkurenční" stránky nadšena nebyla

Podobné klacky pod nohy se samozřejmě podepisují na motivaci. Jak na straně adminů, kteří se o stránky starali odjakživa, tak na straně samotné Hrindy, která s upadající aktivitou článků začala hledat na Facebooku novou krev, která by zaplnila místo po kokotovi Hamplovi, který se odvrátil od feministické dominy, a začal pracovat na vlastním ufňukaném projektu o bolestivých varlatech a neutěšeném chtíči. Jasně. Hrinda ještě stále sdílne nějakou tu autogramiádu v zaplivaným kultúráku, na který přijdou asi tak dva vyznavači psaného kokotství ve volné próze a uklízečka, která se přišla ujistit, že po sobě Hampl ten bordel ze zasviněných bot uklidí sám. Rozhodně už to ale není takového to kamarádíčkování, kdy spolu lezli s Konvičkou na velbloudy a děsili české domorodce imaginární invazí migrantů, kterou si museli udělat sami, když teda furt nejdou.

V průběhu února 2020 se tak začal na českých pseudovlasteneckých skupinách objevovat pološkemravý dotaz, jestli by se někdo se srdcem na správném místě nechtěl podílet na projektu na zachování pravých českých nefalšovaných tradičních hodnot. Autorem byla Vladimíra Esnerová, což je jeden z mála fejků, který se Hrindě podařil udržet, a co jsem se díval, ještě stále na něm vykazuje aktivitu, aby vyavoidovala nežádoucí bloky na hlavním profilu. Pokud se vám zdá, že situace okolo Naštvaných matek je v tuto chvíli zoufalá, zoufalou se teprve měla ukázat.

Hrinda je taky tak trochu oportunistická píča a její soulsister je v tomto směru Jana Bobošíková, která má podobně tragický vztah k prohrávání voleb všeho druhu

Předhodil jsem pár rádobyvtipných koláží, které jsem si vyrobil a umístil na Martina Zábranského v době, když jsem tenhle profil zakládal, abych se dostal do soukromých skupin s kumulovanou esencí kokotství, což se mi následně i podařilo, a navíc jsem do přátel ulovil pár hodnotých přátel, jako třeba Vondráčka, Rokytku, půlku poslanců SPD… zkrátka všechny, kterým byste namísto potřásání rukou nejraději rozmlátili patník o nepečovaný chrup. Evidentně to bylo dost na to, abych se stal přispěvatelem Naštvaných matek bez toho, aby se vůbec pídili co a jak, a proč mám na profilu jedinou fotku ksichtu, která rozhodně nevypadá, jako by nebyla generovaná počítačem z webu www.this-person-does-not-exist.com

Čauky, koblížci. Zdraví vás Martin se 100 % generovaným ksichtem

První podezření o tom, že něco neštymuje, přišlo vlastně až asi dva týdny po tom, co jsem byl přidán do skupiny na messengeru, kde se probíraly plány na změnu světového řádu na tradiční rodinu, zrušení feminismu a letního srazu, ke kterému historicky nikdy nedošlo, protože do toho každému na poslední chvíli něco vlezlo. Správně, ten dotaz přišel ze strany Hrindy, které začalo být poměrně logicky divné, že krom zmrdů a ohnoutů mám v přátelích zmrdy a ohnouty i z druhé strany barikády, tak třeba Jakuba Jandu, který se svojí onanií pro buzny před kamerou rozhodně nepatří mezi vzor tradiční české rodiny – pokud tedy nejde o to ukázat špatný příklad.

Byl to vlastně první okamžik, kdy jsem se reálně obával, že budu z redakce odstraněn, což jsem ale i tak pokládal za fenomenální úspěch, protože to jen ukazovalo rozklad pseudovlastenecké scény, která byla jen podtržena nepokoji v SPD, kdy se Volný pokusil ukrást stranu Tomiu Okamurovi. Nasrat. Předhodím tu nejdebilnější možnou argumentaci k tomu, že mám v přátelích člena NÚKIB, díky které jsou Naštvané matky pravidelně uváděny ve zprávách o desinformačních webech, a ona to přejde mávnutím ruky a nechá mě v redakci řádit bez dozoru. Přiznám se, že v tu dobu mě nejvíce štval fakt, že jsem nedostal čistokrevného admina, a neměl jsem tak práva ostatní kokoty vyházet, stránku přejmenovat a zažádat o její zrušení. Vnímal jsem ale, že je moje ‘něcojakodůvěra‘ narušena, a tak jsem se v chatu mimoděk zmínil o tom, že dokážu založit fake bez toho, aby byl Zuccem identifikován a zrušen. Vyvolal jsem tím menší pozdvižení a byl požádán o důkaz. A vznikla tak Romana Cetlová. Klenot mezi fejky, se kterým jsem si užil spousty dobrodružství, a až v sobě zase najdu odvahu, otevírat zprávy s ošklivými mikropenisy a úchylnými vzkazy od Radka Rozvorala, začnu s ní zase trollit české desoláty.

Další hroty se objevily asi dva měsíce po tom, co jsem se k Naštvaným matkám přidal. Hrindě se totiž nepozdávala moje (ne)aktivita, a byla by ráda, abych postoval více píčovin. To bylo samozřejmě něco, co jsem nechtěl, protože jsem v tu dobu zásoboval píčovinama zrovna Paralelní listy, a nebylo úplně v mém zájmu krmit stránku makaků kontentem, jakkoliv byl úspěšný, a půlmozci na céčkové memečka reagovali souhlasným hýkáním. Celkově to pokládám za takovou malou renesanci Naštvaných matek. Dosah se začal zvyšovat a obsah začaly sdílet například mládežníci z DSSS a jiné entity bez práva na život. Za zábavné přitom pokládám, že moje posty získávaly citelně více ohlasu, než příspěvky Hrindy, která jako jediná z celého reakčního týmu postovala na zeď, a právě zde se skrývala moje argumentace. S naprostou jistotou, že když pošlu Hrindu do prdele, že jsem ze všech těch adminů jediný, který něco dává na zeď, a že to dělám ve volném čase, a jestli se jí to nelíbí, že můžu jít, se setkalo s reakcí „jistě, chápu“, což se následně projevilo v tom, že jsem v redakci vydržel další čtyři měsíce bez toho, aby v sobě našla dost odvahy k tomu, aby admin tým včetně mě vyčistila.

Well… Nemáš zač Hrindo, kompletní screen chatu za tento půlrok dostal k dispozici NÚKIB, a tys až dodnes nevěděla, kde na tebe to svinstvo vyhrabali.