Letos jsem zahájil v rámci ZÁSERu (zkratka ZÁkaznický SERvis) na naší firmě čtvrtý rok maratonu honění se za neznámým cílem. Pamatuju si, že když jsem tam v říjnu 2017 nastupoval, oni se zeptali, co bych na své pozici jako chtěl. Odkojený korporátem jsem si řekl o pětadvacet čistého a služební auto. A oni po krátkém, ač významném přemýšlení řekli „tak jo,“ ačkoliv už v tu chvíli věděli, že se služebního auta nikdy nedočkám. Problém tkví v tom, že na počet techniků a obchoďáků je na firmě aut asi o deset méně, než by bylo ve skutečnosti potřeba, takže mě umlčeli alespoň tankovací kartou, a do práce jsem nakonec tak hodinu dojížděl vrakem v podobě Škody Favorit. Ale vole, furt jsem dostával asi tak o 100 % více, než řadová mamka, která si jde odkroutit svoji osmihodinovou šichtu na ZÁSER bezduchým bušením objednávek a sériovým vysvětlováním klientům na telefonu, že fakt nejsme sklad, ale zakázková výroba, a jakože opravdu jim ten jejich bazmek nebudeme odesílat obratem. Není tedy zase až tak velké překvapení, že jsem si informaci o výši platu pečlivě nechával pro sebe, a na dotazy typu „A ty máš kolik,“ odpovídal stroze slovy „Tak nějak co ty.“ Že za poloviční odpracovaný čas jsem si pochopitelně nechával pro sebe.
Peníze prý kurví charakter. Objektivně říkám, že bych se kurvil.Měl jsem vidinu toho, že si třeba naškudlím dost peněz, protože za posledních dvacet let jsem měl vždycky služební auto, a Favorit tak nějak nezapadal do kategorie vozů, na které jsem zvyklý. Tím spíše, když se mu po prvním měsíci prohnilým kufrem propadly tlumiče. Vůz sice dostal nádech sporťáku, ale u toho také zůstalo. Na rychlost a výkon to nemělo vliv. Ba naopak, v každé zatáčce se za mnou lidi otáčeli. To se mi stávalo sice i u služebních aut, ale obvykle to nebylo proto, že by auto znělo jako když táhneš plech po štěrku.
Po půl roce mě to přestalo bavit. Částečně to bylo dáno tím, že se odporoučel motor, a já byl poprvé tažen z práce domů. Za pětadvacet naškudlených litránků jsem si od táty koupil Renault Espace. Auto, které bych si nikdy nekoupil, ale zase je lepší jezdit do práce nějakým autem, než žádným, že jo. Koupil jsem si ho i přesto, že na něm bylo už čtyřikrát měněno čelní sklo. Ani ne tak proto, že by bylo nějak náchylné na nehody. Prostě ta kurva měla někde uprostřed okenního rámu nějaké minizmrdstvo, které se nikdy nepodařilo odhalit, a díky rozpínání okno ve frekvenci 1x za rok prasklo vždy v naprosto stejném místě. Po třetí pojistné události to začalo být pojišťovně divné, a dva dny se okolo auta ochomejtali divní pánové v montérkách z pojišťovny, fotili si auto ze všech stran, významně si u toho hladili imaginární bradku a mručeli svoje „hmmmm“. Nakonec další VIN auta do výluky, a sklo nebylo možné pojistit v žádné české pojišťovně, protože panovalo určité podezření, že táta šmelí s čelními skly, a ročně si takhle bokem přijde na pěkný příjem okolo osmičky.
Když okno ruplo počtvrté, nechal ho otec vyměnit za vlastní a střelil ho mně. Dodnes ho podezírám, že se mi vlastně mstí za něco, o čem nevím, a nikdy neměl dost odvahy, aby mi prostě nafackoval. Raději volil cestu pasivní agresivity a prodal mi mrdku, která sice nějakých deset let šlapala jak měla, zato po těch deseti letech se ale na ní začalo vysírat úplně všechno. Za první měsíc jsem tak evidoval stržené lanko na dvou oknech (podložené klackem pod čalouněním, aby nesjíždělo dolů), upadnutý výfuk, ulomená šaltrpáka (odtah domů), rozjebaný levý reflektor od kamínku a pochopitelně celou sestavu doplnil štych přes přední okno, protože „Tadaaaa, jsem tvé auto a všimlo jsem si, že jste mi zase vyměnili okna. Podívej, jakou ti na něm udělám pěknou dekoraci!“ Vole, všechny ty akčňáky, kde se hrdina válí na ledě nebo desce skla a se zatajeným dechem pozoruje, jak se prasklina rozjíždí do stran, neměla ani tu nejmenší podobnost s tím, s jakým úděsem jsem pozoroval rostoucí prasklinu na čelním skle. Začalo to nenápadně. Francouzská kurva udělala oblouček za stěračem, aby nebyla vidět, a připravovala se na velké entrée v podobě pavučiny vzteku. Ta se rozparádila jednoho vlahého letního rána a prasklina se rozjela do kontury paroží vzrostlého dvanácteráka. Půl roku jsem s tím jezdil. Protože nic lepšího k mání nebylo, respektive jsem na to neměl. V práci jsem si samozřejmě o přidání neřekl, protože na to mám dost vyvinutý pud sebezáchovy. Tím spíše, když se mě sériově (3x) pokusili během jednoho roku vyhodit, ale pak si vždycky uvědomili, že když se zbaví mě, zbaví se i toho kokota, co jim dělá všechny tabulky, a tak nějak je v rámci integrity procesů už tak moc hluboko, že by si tak nasrali do vlastních bot.
Rodičům se mě zželelo o Vánocích roku 2019. Opravy francouzské kurvy si jen za rok 2018 vyžádaly asi 40 000, což je shodou okolností asi čtyřnásobek ceny samotného vozu, a kdybych nechal vyměnit sklo, byl bych rázem na krásných 50 klaccích za údržbu vraku. Pod stromeček jsem dostal zánovní udržovaný Citroën Xsara Break, se kterým nikdy nebyly žádné problémy, a který se záhy ukázal být upgradovanou verzí francouzské kurvy.
Všechno to vyvrcholilo na podzim letošního roku, kdy se mi pod rukama vysypala spojka, a auto si v kopci zařadilo z dvojky namísto trojky rovnou pětku, která už nešla hodit do neutrálu. Znovu bylo auto taženo 50 kilometrů domů. Nejprve tedy otec zkušeně zasedl za volant francouzské kurvy v2.0 a pojal myšlenku, že zkusí z práce do Znojma dojet se zařazenou pětkou, což se v serpentýnách v Ivančicích za plného provozu neukázalo jako nejlepší nápad, a brzy se v koloně začali sbíhat lidé k prvnímu autu, kterému snad chytly pneumatiky. Nechytly. Kouř pocházel z motoru. Od Ivančic je to ale stále dobrých 30 kilometrů do Znojma, a na tuto cestu vzpomínám s flashbacky, které zažívají veteráni z Vietnamu.
Zařekl jsem se, že jsem z práce s vrakem tažen jsem naposledy, a možná bude fajn vyslechnout vesmír, který se mi asi snaží něco říci, a tak nějak přehodnotit působení ve firmě. Taky jsem si už předtím říkal, že příště podám výpověď sám, a nebudu čekat, až někoho zase napadne blbina, a bude mě chtít vylejt jen proto, aby zjistil, že vylejt nejdu. Celé to ještě podtrhla situace se srnou, která mylně vyhodnotila odbočování z pole na silnici jako právo v přednosti skákání pod kola, a já si připsal další zářez na pažbě v podobě obtížné havěti namotané na pneumatiky, která kupodivu stále ještě nejsou cyklisté.
Moje oznámení o výpovědi způsobilo ve firmě určitý záchvat paniky. Nikdo mi nic samozřejmě veřejně neoznámil, aby jakože vedení neztratilo tvář, ale ve vzduchu visel takový ten divný tlak, kdy se na vás každý kouká, jako by vám čerstvě diagnostikovali rakovinu. Po měsíci od podání výpovědi si mě z kanceláře konečně vytáhl jednatel, jakože na procházku. Prý by to stihl dříve, ale jak teď všude řádí ta korona, kterou taky chytil a musel s ní být dva týdny doma...no tak to prostě dříve nestihl. A že prej kolik bych chtěl, abych jako zůstal. Tak jsem ho seznámil se situací, že vím, že ví, že vím, kolik berou mamyny na telefonu, a že krom toho, že beru jednou tolik co ony, a že mám k tomu tankovací kartu, bych si chtěl přivydělat jako markeťák, kterého firma hledá, protože jako nechci love zadarmo. A že prej teda kolik potřebuju. Tak jsem mu řekl, že chcu třicet čistýho. A on si prohrábl imaginární bradku stejně, jako to dělaj montéři od pojišťoven, když se snažej působit, že jsou jakože strašně fundovaní a nad věcí, a že se mi jakože do týdne ozve.
Ozval. Přivítali jsme se tradičním koronapozdravem oťukáváním loktů, a že jako půjdeme zase na špacír okolo fabriky. A že jakože on je podnikatel a neumí počítat v čistým, a že mi jako těch třicet dát nemůže, ale dá mi třicet osm v hrubým a nechá tankovací kartu, nebo čtyřicet, a kartu sebere. Protože nejsem jakože podnikatel, a proto umím počítat v čistým, jsem si rychle sečetl, že mi nabízí ve variantě s tankovací kartou o dvojku více, než jsem si řekl. A taky, že zmizím ze ZÁSERu a budu dělat analytika společnosti, což jsem do teď stejně dělal, ale byl jsem vedenej jako ZÁSER. Tak jsem mu to odkejval, že s tím se dá žít , ale že po novele superhrubé mzdy na peníze co potřebuju stejně dosáhnu…takže to bude o pětku více, než jsem chtěl…to jsem mu už samozřejmě neřekl. A že co potřebuju za PC, když dělám ty tabulky, co na mě teď bude hrnout. Dobře jsem prohlédl tu lest. Samozřejmě jsem mu řekl, že na hry to mít nebudu. Že potřebuju počítač především na práci, takže ani SSD nepotřebuji. Ale že 16 GB RAM by potěšilo.
Beru to celkem jako win. Sice jsem ve stejným molochu, jako poslední čtyři roky, ale polepšil jsem si a dostanu vlastní kancl. Můj počítač je asi tak 3x dražší, než můj současný vrak v podobě francouzské kurvy v2.0, a kafeterii mám prakticky za rohem. Jen mě na tom nejvíce děsí, co vše je možné pod analytiku schovat, a jestli se ještě nebudu modlit za to, abych z firmy zmizel s další výpovědí. Ale co. Když se zadaří, do roka si třeba pořídím nějaký nový vrak, který nebude z Francie a vydrží moje ne-tak-úplně-šetrné zacházení.