Přejít na obsah
Společnost

Jak jsem deislamizoval Českou republiku

Náš příběh sahá skutečně hluboko do historie. Zhruba do doby, kdy jsem dokončil nástavbu v České republice, protože náš skvělý stát neuznává zahraniční studium cestovního ruchu se zkouškami pro Evropskou unii. Suma sumárum jsem tedy dva roky trávil kýváním nohama a nahodilým opravováním gramatických přešlapů němčinářky, která mě s úsměvem začala nesnášet přesně ve chvíli, kdy jsem se poprvé přihlásil, abych jí vysvětlil, že takhle se podmiňující případ neskloňuje. Přes všechny klacky pod nohama mě nakonec nechala prolézt s jedničkou. Ruku na srdce, ono by asi bylo celkem neobhajitelné, kdybych...

Jak jsem deislamizoval Českou republiku

Náš příběh sahá skutečně hluboko do historie. Zhruba do doby, kdy jsem dokončil nástavbu v České republice, protože náš skvělý stát neuznává zahraniční studium cestovního ruchu se zkouškami pro Evropskou unii. Suma sumárum jsem tedy dva roky trávil kýváním nohama a nahodilým opravováním gramatických přešlapů němčinářky, která mě s úsměvem začala nesnášet přesně ve chvíli, kdy jsem se poprvé přihlásil, abych jí vysvětlil, že takhle se podmiňující případ neskloňuje. Přes všechny klacky pod nohama mě nakonec nechala prolézt s jedničkou. Ruku na srdce, ono by asi bylo celkem neobhajitelné, kdybych vyletěl u maturity z němčiny, ze které jsem dělal 4 různé závěrečné zkoušky na Höhere Bundeslehranstalt. Takže mi součelka popřála lakonicky vše nejlepší a ať se mi daří, což ve volném překladu znamenalo něco jako „tak si to ty čuráku užij. Konečně se tě zbavím a nebudu se muset na hodiny připravovat jen proto, aby mě v nich nějakej kokůtek hnidopišsky opravoval. Píčo vole, tak jsem měla ve škole deset let ruštinu, se neposer. Ale počkej, až se komunisti dostanou zase k moci! Do té doby si užij práci ve Znojmě, ty jeden zmrde“. Já ji poděkoval obdobně milým úsměvem, který asi znamenal něco jako „taky jsem rád, že už vás nikdy neuvidím, vy vyschlá píčo. A nosit v tomhle věku minisukně je zločin proti lidskosti,“ a rozešli jsme se.

Pravdu měla učitelka v tom, že jsem měl skutečně pramalé šance uchytit se někde jinde, než ve Znojmě. OK. Jako student v Rakousku jsem měl sice vízum, které v té době bylo potřeba, abych jednoduše mohl v Rakousku například i pracovat, ale dokument mi při své nekonečné prozíravosti zapomenul alpský pětihvězdičkový hotýlek prodloužit (4 roky jsem tam každé letní a zimní prázdniny pracoval, což si patrně vyžádá pár dalších separátních patrončlánků), takže se po studiích Parzival pakoval zpět do domovského státu. Čert aby to spral.

Nechybělo málo, a v České republice jsem dnes nemusel být. A možná by nevznikly ani Paralelní listy.

To ale rozhodně neznamená, že bych se německy hovořící klientely nějakým způsobem zbavil. To jsem pochopil velmi záhy, když se mi podařilo najít práci na periferii města Znojma v restauraci Styl. Znojemsko je celkově poměrně specifický kraj, což je tak nějak dáno asi historicky. Jen za posledních 100 let bylo Znojmo baštou nácků a později komoušů, a ti se tu koneckonců zdržují jako v rezervaci ještě dneska. Ale německy hovořícím klientům se pochopitelně Znojemsko také líbí pořád. O jarních a letních víkendech pořádají spanilé jízdy po moravském Toskánsku, aby si narvali kufry Grešlákem v plastu, prorajzovali Podyjí a ukázali pravnoučatům „ten pěknej nově opravenej barák, co ti bude patřit, až nám ho vrátěj“. A cestou nazpět se zastavím v nějaké té hospodě na tradiční vídeňský schnitzel, který má s Vídní a tradicemi společné asi tolik, jako Okamura s řečí o demokracii.

Dnes je místo restaurace Styl sushibar. V každém ohledu posun kupředu.

Druhou skupinou jsou jedinci, kteří mají tak nějak v povaze s českými občany vyjebávat, a v rámci českého pohraničí se nachází příležitostí více, než dost. Znojmo je totiž specifické ještě v tom, že na hlavním tahu od Znojma k Hatím se nachází buďto vinné sklepy nebo bordely. Vinaři s více podnikavým duchem neváhali, a podařilo se jim stvořit unikátní paskvil bordelu ve vinném sklepě, čímž byl například vinný sklep Růžena, který sliboval jedinečnou jízdu v katakombách na něčem jako ženě, kterou nebylo sice možné pod rouškou tmy zcela jistě identifikovat, nebo alespoň oznámkovat na stupnici šerednosti, ale zase se jednalo poměrně ekonomicky příznivou nabídku, která si svoje zákazníky našla. Především v řadách těch zákazníků, kteří na tom ve stupnici šerednosti byli hůře, než pracovnice lásky. Štych ve dvacetimetrové hloubce při svíčce, kterou můžete kdykoliv omylem sfouknout tedy braly spíše jako pracovní benefit.

Třetí skupinou, která se o víkendech tradičně vydávala na spanilé jízdy do Znojma byli vídeňští Turci. Ti ale měli poněkud světštější kratochvíle. Turek je ve Vídni pokládán za podobný morální odpad jako cikán. Chtíc nechtíc, tohle etnické stigma tu je, a situaci nepomáhá ani to, že Turci jsou všeobecně tak trochu prasata, hogo fogo a celkově ze sebe dělají tak trochu überčlověka. No dobrá. V Rakousku jim to nikdo nežere. Hogo fogo Turek obvykle pracuje jako popelář, automechanik, nebo dealuje trávu. Prostě nic, čím byste se jako hogo fogo chtěli chlubit. Ale pak přijde pátek, a vy máte konečně možnost někomu ukázat, že jste hogo fogo. Vídeň je na to tak trošku drahá, ale na hodinovej dojezd je pyčo vole Znojmo! Což je důvod, proč se ze Znojma stal poměrně oblíbený víkendový Disneyland pro Turky. Obvyklým hnízdem a základním táborem byla diskotéka Chevignon. Podzemní prostory pod plaveckým bazénem měly ideální míru (ne)osvětlení k tomu, aby mohl průměrný Turek splynout s temnotou, a vynořit se za mrduchtivou šestnáckou jako fantom opery. Byl to oboustranně výhodný byznys. Nevím, jestli jste někdy viděli tureckou ženskou, ale je to mimořádně ošklivá entita. S přihlédnutím na to, že Turci ohrožovali třeba Vídeň, je až s podivem, že se tento národ byl schopen rozmnožit natolik, aby mohl ohrožovat Evropu, a nevyhynul v rámci všeobecného dobra sám. Ačkoliv, možná Turci Evropu obléhali jen proto, že potřebovali trochu potunit svůj genofond. Vysvětlovalo by to i to, proč měli Turci určitou obsesi s vyšukáváním mozku z hlavy nezletilých holek a schopností vypařit se jako pára nad hrncem ve chvíli, kdy se vyklovaná dylina zjeví s pozitivním těhotenským testem (Něco o tom shodou okolností vím. Jen ve třídě nástavby si takhle nechaly naštěkat do boudy dvě kravky, které zahájily sériovou výrobu v zaměstnání na mateřské, ale rozhodně ne dovolené. Kuriozní je, že se jim míchání moka do tradiční bílé rodiny zalíbilo, a když jsem je po letech potkal v parku, vypadalo to, jako by hlídaly cikánskou školku).

Na druhé straně byznysu stála šestnáctka, která byla stále panna. Už asi rok to říká každý páteční večer nahodilé známosti vyznávající náboženství chybějících předkožek. Tahat se s bílejma klukama je totiž strašnej opruz, a hlavně to jsou úplní blbečci a tak vůbec. Prostě nic pro mě, sofistikovanou a perspektivní kariéristku, která přišla okusit trochu té obřezané exotiky.

Disco Chevignon žádný oddělený darkroom neměl. Disco Chevignon byl jeden velký darkroom.

Přesně k tomuto účelu Chevignon sloužil. Krom barmanů a vyhazovačů se tam nenacházelo nic, co by bylo zároveň bílé a mladší osmnácti let. Noc zamilované monochromatické páry obvykle trávily v hotelu Dukla na periferii Znojma, který disponoval luxusem přímo úměrným jméno hotelu. Velký komunistický panelový kvádr, kde jste si mohli volné chvíle mezi šukáním krátit poslechem ostatních šukajících párů ve vedlejších pokojích. Prostě kopulační dům hrůzy se vším všudy, ze kterého před lety utekli i potkani. Před hotelem se nachází rozlehlé parkoviště, které je provedeno v povrchové úpravě Padesát odstínů šedi, a hned vedle stála na oko poklidná restaurace Styl. Vzhledem k tomu, že restaurace hotelu Dukla měla už pátým rokem na dveřích napsáno „z hygienických důvodů provoz dočasně omezen“, byla restaurace styl chtíc nechtíc místem, kam se stahovaly právě výše zmíněné existence. V pátek odpoledne si sem přišli jakože očíhnout situaci a rozměnit peníze na co nejmenší bankovky, aby vypadalo, že jsou při penězích, a vraceli se na pozdní večeři nebo snídani.

Takhle nějak vypadal hotel Dukla ještě v roce 2010

Tak předně tu byla notoricky známá skupina pěti postarších Rakušáků. Obvykle seděli u kulatého stolu, a když byl náhodou obsazen, nepěkně se šklebili, že si musí sednout k obdélníkovému. Pravidelně si s sebou vodili totiž i jakousi čtyřicátnici v kostýmku úspěšné bankovní manažerky. Vybavuji si, že ani jeden ze zmíněných Rakušáků touto dobou nebude už zřejmě žít, a že madam měla naprosto přirozený a nijak nestrojený smích, který zněl asi jako když ze schodů shodíte motorovou pilu. Každopádně kulatý stůl dával každému zhruba stejnou šanci, aby ji pod stolem mohl ošmatlávat. Obdélníkový stůl šanci na prolistování okvětních plátků pseudomanažerské píče podstatně snižoval, takže se i návštěva týmu „Šukensiebitte“ zkrátila obvykle asi na třetinu, než se skupinka odebrala do hotelu Dukla, aby se mohli navzájem ošmatlávat i bez desky stolu.

Pak tu byly životem unavené rodiny, které tour de nákupy zakončily pohledem na bývalé rodinné sídlo a s povzdechem, že Beneš byl kurva, se vracely do Rakouska. Restaurace Styl byla jedna z posledních možností najíst se poměrně slušně za zlomek domovské ceny, takže se tří až sedmičlenné skupinky rodičů a vřískajících Goebbelsů zastavily na Kinder Wiener Schnitzel und Heisse Schokolade.

A samozřejmě nezapomeňme na můj oblíbený gang Türkyně. Abyste tomu rozuměli. Česká republika nikdy bezprostředně nečelila nájezdu cizokrajných zmrdů, jakkoliv vám bude třeba Tomio tvrdit opak. Aby se něco podobného stalo u nás, stejně jako v Německu, musel by sem migranty v prvé řadě někdo pozvat, což se nestalo. V druhé řadě není náhodou, že průběžný běženec má dostatek zdravého rozumu, aby se České republice vyhnul. Takže technicky jeden asi ze dvou celkových případů, kdy byl na území republiky někdo poraněn islámistou, se stal před asi deseti lety ve Znojmě. Nalitej Turek tu podříznul cápka a pak utekl do zpět do Vídně a už se tu neukázal. Každopádně cápek byl pár let v kómatu a když se probral, musel ho navštívit Tomio, aby všem ukázal, co jsou ti islámisti zač, a že jestli je čeští pseudovlastenci nepodřežou jako první, zvládnou to jim udělat islámisti.

Když se po letech probereš z kómatu, a první co uděláš je, že pozdravíš Führera Okamuru

Bez ohledu na to, že nemám o Turcích nejlepší smýšlení, je to to stejné jako tvrdit, že všichni Češi jsou pyromani jen proto, že se před lety podařilo nějakému českému šikulovi v USA podpálit národní park a týden ho pak hasily z letadel.

Chodili do restaurace Styl? Chodili. Občas na ně byla nalepená nějaká ta šestnáctka, ale protože průměrnej Turek je tak trochu držgrešle a přidanou hodnotu ve sponzorování kurev bez nároku na honorář nevidí, obvykle se taková partička ve dveřích zjevila sama. A obvykle taková partička měla nějakých 10 – 20 členů. Každý s řádně vyklepaným pytlíkem, ale s prázdným žaludkem.

Dostáváme se k zásadnímu problému. Jak chcete nasytit někoho, kdo má striktní vepřovou dietu? Jakože jasně. Konkrétně Turci a předpokládám, že islamisti obecně jsou na toto poměrně hákliví, a celkově si dávají bacha na to, co strkají do huby, ale stejně. Brzy pochopíte, že říct před žvýkajícím Turkem slova jako “sádlo“ nebo “vepřové maso“ nutně vede k nekontrolovatelnému gejzíru blití. Turci šli tedy na jistotu a objednávali si zpravidla hovězí steaky a jídla z kuřecího masa jako třeba řízky, gordon bleu, kaťák a podobné laskominy. Vždy měly potřebu zeptat se speciálně, na čem že je to maso ve skutečnosti smaženo. Jestli na kvalitním a nezávadném oleji, nebo na té obludnosti, kterou pokud pozřou jakoukoliv formou, mohou rovnou počítat s jízdenkou do první třídy, která přesně povede tam, kde není ani nebe, ani jejich 72 panen.

Konkrétně v případě objednávky gordon bleu pak ještě znejistěli, a jakoby náhodou zmínili, že chtějí ten kuřecí. Čistě pro pořádek. Kdyby jim ty české kundy třeba chtěly donést vepřový, tak ať na to rozhodně zapomenou. „A smažit ve slunečnicovém oleji. A doufám, že do té stejné fritézy nedáváte i vepřové maso…“

Takto přesně by neměla vypadat turecká dieta

„Ano, pane. Jistě pane. V tomto směru je všechno v nejlepším pořádku,“ vysvětloval jsem ctěným hostům pokaždé, když došlo na jídelní rituál. Co je zajímavé, každé náboženství má jakýsi ekvivalent pekla a ďábla. Tak třeba Vatikán nechal ve středověku zakázat vidličku, protože až příliš připomínala ďáblovy vidle. Něčím takovým se jednoduše nejí. Naštěstí pro civilizovanou část populace, církev zmoudřela, a díky tomu máme v poslední době nejenže podstatně méně popravených čarodějnic, ale dokážeme se i poměrně slušně najíst za pomoci příboru. Turci ne. Ti evidentně na znovuobjevení kola teprve čekají. Nedokážu si představit, proč jinak by stůl po nájezdu Turků vypadal vždy, jako by na něm chcípla a vyhnila chobotnice. Stůl s rozlitou kolou, která byla téměř samozřejmostí, vypadal, jako by se na něm stala nějaká ropná havárie, které se nikdo nechtěl věnovat, protože jednou to přece přestane téct samo. V louži se nacházely volně poházené hranolky, které připomínaly jakési lodičky topící se v množství černého blivajzu. A dýško? Vole jako nasrat. Nekradu, ne? Nebo jako jo, ale pro tebe ne. Prostě přesně ta sorta zákazníků, které se velmi záhy naučíte s úsměvem nesnášet. A když vidíte, jak jim chutná, a jak se každý pátek vracejí… Přece si neodeženete svoji klientelu tím, že jim naprášíte, že ta šunka v kuřecím gordon bleu definitivně není kuřecí. Tím spíše, když vidíte, jak jim vepřové chutná, a jak si kluci čvachtaj. Já si myslím, že to ocení i ty panny, které jsem ušetřil od nekonečné věčnosti s těmahle überčlovíčkama. A za tu dobu co jsem pingloval, jsem takhle zavřel bránu do ráje asi tak stovce štamgastů.

A co jste udělal vy pro poražení islámu, pane Okamuro?