Po dodělání prvního zkouškového jsem se cítil, jak když jsem jako malej fakan konečně projel v GTAčku misi s vrtulníčkem. Naprosto skvělý pocit, který okamžitě vystřídala prázdnota, ze který vás nevytrhne ani sebelepší péčko. Útěchou mi byly alespoň ty tři týdny volna, během kterých jsem se mohl válet a poztrácet všechny studijní návyky, které jsem si nechtěně během těch dvou týdnů nárazově-panického učení osvojil.
Zkouškové období bývá většinou ten pravý čas na to, aby se lidi na chvíli zastavili, objednali si kamion vonných svíček a za hluboké meditace přemýšleli o smyslu svého života. Přesně takhle se třeba jeden spolužák během zkouškového rozhodl, že ho škola vlastně nebaví. Mnohem bližší mu byl život odpadlíka na hraně zákona, co je vždy na cestách, nikde se dlouho nezdrží a zároveň to celý vlastně dělá pro dobro lidstva. Ano, prostě začal rozvážet pizzu ve vymláceným Citigu se stromečkem Wunderbaum, což je u těchhle aut v podstatě povinná výbava, stejně jako převodovka s vymlácenými zuby jak u amatérského boxera z brazilského ghetta.
Druhým odpadlíkem byl můj dosavadní favorit těchhle dostihů. Posttraumatický šok ho dostihl asi dva týdny po začátku semestru. Když jsem vám minule popisoval anální penetraci, kterou jsem dostal od docenta jen proto, že existuju, zapomněl jsem zmínit, co se stalo Štěpánovi. Byl to chytrej kluk, ale prostě si u docenta vytáhl nejkratší sirku a smolaře zkrátka nemá nikdo rád. Docent Štěpána během půlhodinového zkoušení/výslechu/waterboardingu přesvědčil, že na vysoké škole (nebo minimálně na Báňské) studovat nechce. Právě teď by bylo pravděpodobně jednodušší si představit, jak chudák Štěpán visí na řetězu někde v zapomenuté učebně jako moderní pojetí Prométhea. Akorát místo uždibování jater orlem mu docent bourá žebra stavebním kladivem jak sádrokartonové příčky, prsty láme otvírákem a boxerem faceliftuje nosní přepážku. Nebyli byste tak daleko od pravdy, ale stalo se to trochu jinak.
Štěpán nepřišel z technického oboru, což byla jeho zásadní životní chyba o které nevěděl, že ji udělal. Asi jako když vám rodiče k osmnáctinám předají nezaplacené investiční upomínky z knihovny a vysvětlí, že ten pán, co právě láme futra, není dělník z Ukrajiny, ale exekutor. Štěpánovo provinění tedy bylo jednak, že není technicky vzdělaný, a taky, že za semestr nepochopil celou technickou dokumentaci, strojírenství a další předměty, které na dokumentaci ani nenavazují, ale správný technik by je měl umět, protože jsme přece elita národa, že jo. Štěpánova zkouška se tak po dvou otázkách změnila skoro až v dojemné otcovské kázání o tom, že jednou bude muset živit rodinu a tak dále a nejspíš bude lepší, když půjde studovat něco jiného, nebo přestane studovat úplně, protože to prostě není pro každého. Vzal bych si do ruky popcorn a colu, ale šel jsem na řadu hned po něm, do smíchu mi teda moc nebylo. Holt vysoká škola není pro lidi, kteří nesnesou trochu toho ponížení, degradace a podkopání sebevědomí. F za Štěpána, snad už počítá integrály na nějakém lepším místě.
Do školy jsem se vrátil jako válečný veterán z Vietnamu. Všechno jsem znal, nebo teda alespoň to podstatný. Kde hledat záchody, přesné GPS lokace všech bufetů a kde přibližně hledat učebny. Šance, že zabloudím a omylem se připojím k buddhistickému sezení, kde právě inhalují tibetský vzduch propašovaný v igelitce, se rapidně snížila. Další věc, která neodmyslitelně patří k novému semestru, teda alespoň pro prváky, je tělocvik. Místa na normální sporty jsou omezená, takže se na ně stojí fronty jak na banány. Zapomenout na volbu sportu se rovná rozsudku v podobě půl roku aerobiku, gymnastiky a jiných zvrhlostí, při kterých se člověk kroutí jak postižený červ s epileptickým záchvatem. A jestli si myslíte, že si hodíte aerobik a půl roku budete koukat na prdele v legínách, jste na omylu. Hodně. Mimo to koukáte až moc na porno, hudební videoklipy a Hollywoodské filmy, kde se těchto aktivit účastní jen ženy pod šedesát kilo.
Co se týče předmětů, byla to pravá definice pestré stravy. Velkou Pardubickou o největší bizár semestru vyhrál přednášející, který byl asi dva roky zpět ve výměně manželek. Teď si asi říkáte: "A co jako?" Na poměry toho, co jsem zažil, to nebylo nic extra. Dokud jsem se na ten díl nepodíval. Do toho si Rosťa vedl ještě blogísek. Magnifique. Obecně se z něčeho takové strašně špatné vyvozují závěry a soudy, to mi ale nebránilo ve škodolibém posmívání se. Ano, jsem špatný člověk a ano, půjdu do pekla. O rok později, když jsem byl ve druháku, propadl Rosťa chlastu. Moje poslední konfrontace s ním proběhla, když v odpočinkové zóně svačil tatranku a u nohou měl igelitku, v níž byl pravděpodobně všechen jeho majetek.
Karma mě stihla doběhnout ještě během semestr v čem jiném než v Matematice II. Cvičila nás (ve všech smyslech toho slova) asi padesátiletá domina, která si brigádně přivydělávala bičováním ubožáků s jabkem v držce v ukrajinském bordelu vlastněném Němci. Člověk ji to nemůže mít za zlé, plat vysokoškolského učitele není zrovna něco, z čeho chcete platit hypotéku, alimenty a výpalné. V porovnání s průměrným učitelem na VŠ je placen lépe i vesnický fotbalista, který hraje jen o víkendech a je placen v klobásách a zvětralým pivě. Každá zadaná samostatná práce skončila vždy tím, že jsem jí vrátil akorát podepsanou jízdenku. To se jí zákonitě úplně nezamlouvalo, ale vlivem mého přirozeného charisma a šarmu, to vždy vypočítala za mě. I tak jsem cvičeními prošel s minimálním počtem, ale na to se už historie neptá.
Zkoušku jsme naštěstí měli u týpka, co smrděl chlastem, cigárama a kdyby ho člověk obrátil vzhůru nohama, začaly by sněžit krystaly. Vzhledem k tomu, že nepatřím k privilegované skupině obyvatelstva (tím rozumějte, že nemám trojky kozy), jsem si musel test spočítat sám, zatímco blondýnka o lavici vedle dostávala prémiovou asistenční službu přímo od zkoušejícího. O to vtipnější bylo, když se uprostřed zkoušky sbalila a se slovy, že přijde příště odkráčela do hajzlu. Jak říká staré čínské přísloví: "Vypočítej vysokoškolákovi integrál a on tu zkoušku stejně zkurví. Nauč ho integrovat a on tě bude proklínat do konce života." Z původně asi patnácti lidí jsme tam najednou seděli dva. Já a týpek, bráška, kámoš, fellák, kterého jsem viděl poprvé v životě. Svázání k sobě zákonem ulice jsme si museli pomoct, jinak člověk riskuje návštěvu party negrů s kleštěma a letlampou. To je prostě zákon ulice bráško. Naštěstí se zkoušejícímu už klepaly ruce, aby si mohl dát v kabinetu cigárko a do toho otevřít další basu Braníčků. Ze zkoušky nás teda propustil s potřebným minimem. Ten den jsem pravděpodobně spotřeboval všechno svoje štěstí a od té doby ve svých čínských sušenkách štěstí nacházím jen zabodané háčky, střepy a kancelářské sponky.